Kolik je na světě krásných knih!
Vydání: 2016/49 Adventní doba zve ke ztišení, 29.11.2016, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Vychovávat pět dětí bez televize a počítače? Manželé Jiří a Marie Gernerovi zvolili tuto náročnou cestu, která může být – i pro běžného „chroustače“ televize a internetu – velmi cennou inspirací. Ptáme se paní MARIE GERNEROVÉ.
Odevzdávám dobrovolně! Ilustrační snímek Vojtěch Vlk
Nemáte doma televizi ani počítač. Proč jste se rozhodli k tomuto omezení?
Nemyslíme si, že se omezujeme. Já i můj manžel jsme ve svém dětství zažili, že televize byla puštěná pořád. Chtěli jsme to mít spolu jinak, hodně si povídat. Řekli jsme si, že nebudeme prožívat cizí životy místo toho našeho. A také jsme znali děti našich kamarádů, které se s rodiči často dohadovaly ohledně televize, a viděli jsme i tříletého chlapečka závislého na počítači. A tak jsme si začali doma každý večer společně číst.
Takže jste obrazovky nahradili knížkami.
Máme pět kluků a všem jsme hodně četli. Baví nás to, přečetli jsme toho opravdu hodně. Kolik je na světě krásných knih! Jsme vděčni i za ten společně prožitý čas, děti jsou ochotny cokoliv i z hraní obětovat – hlavně abychom si večer četli. I ti starší si k nám někdy přisednou a poslouchají. Nejstarší syn teď čte knížky na mobilu, což je úspornější, dřív jsme kvůli němu vozili na dovolenou i deset knih.
A jak zvládáte čtení pří vší té únavě, která na každého rodiče večer padne?
Jsme velmi unavení, ale zkrátka jsme se rozhodli do dětí takto investovat. Manžel přijde z práce sice zmožený, ale večer je jediný čas z celého dne, kdy si kluci k němu sednou nebo mu vlezou na klín. Ale i když jsme někdy opravdu přetažení, při napínavé knížce klidně hodinu přetáhneme. Čtení je zkrátka naše vášeň. Ne že bychom si mysleli, že tím z našich kluků vyrostou lepší lidé, chceme jen hezky prožít čas, který spolu trávíme.
Nestěžují si děti, že ony by doma počítač rozhodně chtěly?
Malé děti ne, nikdy ani nehrály nějakou počítačovou hru, spíš si s nimi hrajeme my. Dva starší kluci už s námi tolik času netráví a je pravda, že otázku domácího počítače s nimi řešíme, hlavně s nejstarším synem. Na gymnáziu se nejprve učil programovat v elektrokroužku. Ze začátku vynikal mezi dětmi tvořivostí, měl spoustu nápadů z domácí školy a s počítačem to také velmi dobře uměl, i když vůbec neznal počítačové hry jako jeho kamarádi. Teď je mu ale už šestnáct a začíná nám vyčítat, že jsme sto let za opicemi. A že by rád studoval programování.
Jak jste to vyřešili?
Má mobil a využívá omezený paušál ze skautského kroužku, takže internet má omezeně přístupný. Může také využívat počítač ve škole nebo jít k babičce, kde má také tyto možnosti. Vysvětlovali jsme mu, že doma počítač mít nechceme, protože velmi stahuje pozornost od rodiny. S manželem ale víme, že to stále řeší – vadí mu, že není tolik s kamarády na sociálních sítích. Je to pro nás těžké, ale řekli jsme si, že v tomto rozhodnutí zůstaneme pevní – doposud totiž přineslo hezké ovoce.
A vy sami s manželem nemáte pocit, že vám „něco“ uteče?
Já tedy opravdu ne. Manžel v zaměstnání internet samozřejmě používá, večer počítač nosí i domů, a tak využívám naší společné e-mailové adresy a přečtu si poštu. Ale jak tak pozorujeme svět kolem, je nám z toho smutno. Přehršel informací stejně nevede k tomu, že by lidé byli hlubší, milosrdnější, schopni více se obětovat.
Co byste poradili rodičům, kteří by se rádi inspirovali, ale bojí se vzdoru dětí?
Aby se nebáli. Máme doma knížku Výchova chlapců z devadesátých let, kde se doporučuje, ať rodiče vyhodí počítač z okna, jestliže mají pocit, že je odděluje od dětí. Čas, kdy naši kluci měli možnost doma zažít jiný přístup, se v jejich životě zúročí. Budou se mít k čemu vrátit, pokud se jednou rozhodnou stejně. Teď děkuji za každý den, kdy si můžeme společně hrát, číst, povídat, vyrábět, zkrátka dělat obyčejné věci. Zaplať Pán Bůh za to!
Čím začít při „odtrhávání“ od obrazovek?
Děti jsou hodně tvárné, zaujme je spousta věcí. Možná narazíte na vzdor, ale když budete nabízet dobrou zábavu, půjde to. Každé dítě si rádo hraje a lítá venku. A rodiče by mu měli dopřát lezení na stromy, hraní si na schovávanou... Zkrátka to, co jsme kdysi dávno dělali my, když jsme byli malí.
Dnes je těžká doba, chápu, že rodiče hledají snadnější cestu. Tlaky společnosti jsou velké. Přeji jim – i nám – hodně síly.
Sdílet článek na:
