Když se řekne 17. listopad

Vydání: 2019/46 Pouť završí setkání s papežem, 12.11.2019, Autor: Petruška Šustrová

Příloha: Perspektivy 46

Sametová revoluce se v novodobých českých dějinách pokládá za důležitý milník. Někdo oslavuje nástup svobody – včetně svobody vyznání, jiný možnost podnikání, cestování, stýkání kultur. Jiní zase litují odchodu poměrně přehledného a jednoduchého světa – třebaže pod komunistickou knutou.


Symbolem listopadového dění se stali zejména představitel Občanského fóra a jeho mluvčí: Václav Havel a Václav Malý. Snímek ČTK

Slova „sedmnáctý listopad“ by se málem dala označit za leitmotiv letošního podzimu: skoro všechna média do nekonečna vzpomínají, bilancují a hodnotí zhroucení komunismu, k němuž došlo před třiceti lety. Trochu mě to překvapilo, dlouho jsem si totiž myslela, že nejoslavovanější jsou výročí pětadvacátá: pamětníci ještě žijí a čtvrtstoletí, které od události uplynulo, poskytuje dost času na reflexi. V tomto smyslu jsme trochu opoždění. Ale neexistuje důvod, proč by pro třicáté výročí nemělo platit (skoro) totéž, co pro pětadvacáté.

Pohádka o studentech

Nejobvyklejší a nejstručnější zkratka toho, co se před třiceti lety v Československu odehrálo, praví, že studenti vyšli do ulic a svrhli komunismus. Podmalováno pokud možno zpěvem Marty Kubišové: „Ať mír dál zůstává…“, případně hlučným provoláváním davů na Václavském náměstí. Už z toho je zřejmé, že tato zkratka je značně nepřesná – jak už zkratky historických událostí bývají. Kubišová na Václaváku zpívala až 22. listopadu a studentská demonstrace svolaná na 17. listopadu nic nesvrhla – to až její kruté potlačení bezpečnostními silami velmi rychle vyvolalo mohutné hnutí, demonstrace a stávky, v jejichž průběhu tehdejší moc přistoupila k jednání o předání moci s představiteli nově vzniklého Občanského fóra.

Demonstrace, která se konala 17. listopadu, se také nezúčastnili jen studenti. Znám řadu lidí, kteří tam byli a kteří už rozhodně dávno studenty nebyli, anebo sice byli v patřičném věku, ale nestudovali, aspoň ne na oficiálních vysokých školách. V žádném případě však studentům nelze upírat, že demonstraci iniciovali a svolali jako připomínku studentské demonstrace z roku 1939. A nelze jim ani upírat, že velká část pořadatelů, mezi nimiž nebyli jen členové fakultních výborů Socialistického svazu mládeže, doufala, že demonstrace bude mít širší ohlas, že se vysloví i k poměrům, které v Československu vládly padesát let po roce 1939.

Kulaté stoly

V tehdejším Československu – ostatně podobně jako v dnešním Česku – nebylo příliš zvykem pozorně sledovat zahraniční dění, což ovšem v roce 1989 nebylo dost dobře možné. I bez podrobných informací bylo jasně zřetelné, že se komunismus hroutí. V Polsku 4. června proběhly volby, v nichž drtivě zvítězila opozice. Kandidáti Solidarity obsadili všechna parlamentní křesla, na která směli kandidovat. Tyto volby (plus vznik senátní parlamentní komory) byly domluveny u „kulatého stolu“. Ačkoli vládnoucí strana doufala, že si zachová dostatečně silnou pozici, byla na hlavu poražena.

V Maďarsku v létě a na podzim 1989 rovněž probíhala jednání u „kulatého stolu“, z nichž nakonec vzešly úplně svobodné volby, v nichž byla vládnoucí strana též poražena. V tehdejší Německé demokratické republice se konaly velké demonstrace, které 9. listopadu vyústily v pád Berlínské zdi. Došlo k němu vlastně omylem. Představitel východoněmeckého politbyra Sjednocené dělnické strany Günter Schabowski na tiskové konferenci oznámil otevření hraničních přechodů (i když věc ještě nebyla oficiálně rozhodnuta – pozn. red.), načež se ke slavné zdi nahrnuly desetitisíce lidí, pohraniční stráž kapitulovala a v noci už proudily davy Berlíňanů všemi přechody z Východního Berlína do Západního. „Jsme jeden národ!“ znělo v ulicích.

Československo bylo najednou obklopeno zeměmi, kde už se komunismus, jemuž se ovšem říkalo socialismus, beznadějně hroutil či ležel v troskách. Komunistická vedení tří velkých sousedních zemí v podstatě připustila, že vláda jedné strany je nadále neudržitelná, že režim musí doznat zásadních změn – a Československo bez sovětské pomoci dost dobře nemohlo zůstat neochvějnou baštou neudržitelných poměrů.

Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.

PETRUŠKA ŠUSTROVÁ
 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 32 4. – 10. srpna 2020

Videa zvou do kostelů

Otevřené chrámy, Noc kostelů, Církevní turistika, celá řada projektů zve do chrámů. S novinkou nyní přišla ostravsko-opavská diecéze ve spolupráci se sousední opolskou.…

celý článek


Co komentář, to člověk

Také jste si někdy vylezli na nějakou vysokou zeď? Člověk pak většinou dohlédne leckam. A také teď spíše visíte na „fejsbukové zdi“? Většina z nás ji navštěvuje…

celý článek


Dodnes zní zvony z Nagasaki

Výbuchy atomových bomb v Japonsku před 75 lety vstoupilo lidstvo do nejnebezpečnější fáze svých dějin, kdy už ohroženi nejsou jen jednotlivci či jednotlivá etnika, nýbrž…

celý článek


Příroda učí všímavosti

Je to paradox: čím je člověk starší, tím lépe vidí. Tedy přírodu. Dokáže se zahledět a ztišit nad krásou stvoření, navzdory unaveným očím. A kdo je starší, většinou…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2020

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay