Když přicházejí fašisté

Vydání: 2022/42 Synoda jako zralý plod koncilu, 11.10.2022

Příloha: Perspektivy 42

Před sto lety se dali do pohybu italští fašisté a tzv. pochodem na Řím uzmuli moc ve státě. Mnozí křesťané tehdy ve hnutí Benita Mussoliniho viděli sílu, která bude hájit církevní zájmy.


Vůdci pochodu na Řím. Benito Mussolini druhý zleva. Snímek Wikimedia Commons

Dne 28. října 1922 zahájily fašistické oddíly pochod na Řím. Méně než třicet tisíc špatně ozbrojených fašistů se setkalo nedaleko hlavního města, aby společně nastoupili cestu k moci. Proti nim stál stejný počet mužů ve zbrani pod velením Emanuela Puglieseho, který se jim mohl postavit a teoreticky jejich pochod na Řím zastavit, případně znesnadnit.

Italský král Viktor Emanuel III. se však zalekl krveprolití, které hrozilo propuknout, kdyby potlačil fašistické oddíly silou. Dostal strach, že by se země ocitla v občanské válce. Odmítl proto podepsat dekret předsedy vlády Luigiho Facty o vyhlášení stanného práva i Salandrův (konzervativní politik a za první světové války premiér – pozn. red.) návrh na vytvoření nové konzervativní vlády – a post předsedy vlády nabídl vůdci fašistické strany Benitu Mussolinimu. Ten jej ochotně přijal.

Téhož dne, 28. října, zaslal papež Pius XI. italským biskupům list, v němž je vyzval ke zklidnění srdcí. Věřící požádal, aby s ohledem na veřejný zájem upozadili své individuální zájmy. Třebaže nešlo o přímou podporu fašistů, v daném okamžiku se rozhodně nejednalo o odsouzení jejich nástupu k moci.

Jak víme z diplomatických zpráv československého vyslance u Svatého stolce Václava Palliera, státní sekretář Pietro Gasparri při jednom ze setkání s naším zástupcem prohlásil, že fašistická vláda je lepší než ta předešlá, zejména svým akcentem na zahraniční politiku. Odmítl, že by fašismu ze strany katolické církve hrozil nějaký odsudek.

Čekání na autoritu

Finanční vyčerpání země, sever zničený vleklými boji první světové války, jih naplněný odstředivými separatistickými tendencemi, časté stávky dělníků v továrnách v průmyslových severoitalských městech, těžkosti v zemědělství, obtížná integrace někdejších vojáků do každodenního života, nárůst násilí a politického radikalismu obecně zhoršovaly život v zemi. Benito Mussolini se proto jevil mnohým obyvatelům Itálie i některým církevním představitelům jako vhodná autorita k překonání vleklé krize.

Papež zůstával přesto obezřetný a vyčkával, jaké změny fašistická vláda přinese. Protože se domníval, že tato vláda bude u moci dlouho, zvolil vyčkávací strategii a odmítl udělit Benitu Mussolinimu bezprostředně po převratu audienci, ačkoliv o ni vůdce fašistů požádal.

Svatý stolec vnímal fašisty do jisté míry jako nutnost k nastolení pořádku a autority v Itálii. V postojích k nim převažovala nejen důvěra a naděje v christianizaci fašistického hnutí, ale rovněž víra v brzké vyřešení tzv. římské otázky, tedy postavení papeže a jeho kurie v tehdejší Itálii. Papežův výrok „Mussolini je obdivuhodný muž, jemuž patří budoucnost,“ je proto nezbytné posuzovat právě v tomto kontextu.

O tři dny později, dne 31. října 1922, se sotva čtyřicetiletý Benito Mussolini stal předsedou italské vlády. Ve svých rukou během krátké doby soustředil otěže předsednictví fašistické strany, post předsedy vlády a funkci ministra zahraničí a ministra vnitra. V nové koaliční pravicové vládě převzali fašisté klíčové posty, ostatní ministerstva obsadili nacionalisté, křesťanští lidovci, sociální demokraté, liberálové a konzervativci. Když vládě o několik dní později vyslovila poslanecká sněmovna důvěru, státní převrat byl dokonán.

Plané naděje

Netrvalo dlouho a v prosinci 1922 byly navázány první kontakty mezi fašistickou vládou a katolickou církví. S ohledem na úspěch těchto jednání došlo v lednu následujícího roku k tajnému setkání mezi předsedou italské vlády Benitem Mussolinim a státním sekretářem Pietrem Gasparrim v centru Říma v paláci senátora Carla Santucciho, aby společně jednali o zmíněné římské otázce. Samotná schůzka sice nepřinesla žádné konkrétní řešení, byla však důležitým začátkem vzájemného porozumění i ochotou obou stran jednat do budoucna.

O dva roky později, po likvidaci levicové opozice, se Mussolini prohlásil italským diktátorem a země se začala měnit v totalitní stát podle fašistických představ. K dovršení režimu došlo ve druhé polovině 20. let, kdy byla posílena centrální moc státu, zavedena cenzura, rozpuštěny opoziční politické strany a nastolen autoritativní režim.

Poněvadž fašistický autoritativní režim představoval pro Svatý stolec v daném ohledu menší zlo než jakákoliv jiná politická strana, zvláště socialistická, fungovaly vzájemné styky v první polovině 20. let relativně dobře. Každý totiž sledoval své vlastní zájmy: fašismus se toužil etablovat a prostřednictvím Svatého stolce získat důvěru zahraničí a Svatý stolec naopak chtěl vyřešit postavení papeže v Itálii a prosadit autoritu katolické církve v poválečné Evropě.

Představy obou stran se otevřeně střetly ve 30. letech, kdy se chtěly emancipovat na úkor druhé strany – fašismus toužil spoutat katolickou církev a využít ji k propagaci vlastních mocenských ambicí, katolicismus usiloval o pokřesťanštění italské politické ideologie a prosazení svého vlivu v sekularizující se společnosti.

Vždyť chodí i na mši...

Poměrně dlouho vnímal Svatý stolec italský fašismus jako určitý stabilizační a vyvažující faktor v evropské politice, který s katolickou církví pojily stejné sympatie pro autoritu, řád a hierarchii. Církevní hodnostáři oceňovali, že se vůdce fašistů Mussolini na rozdíl od liberálních či socialistických politiků účastní církevních slavností, byť na nich neprojevuje přehnanou zbožnost.

Kardinálský sbor se ve vztahu k fašismu ale postupně rozdělil. Někteří kardinálové (např. Giovanni Tacci Porcelli, Gennaro Granito Pignatelli či Vincenzo Vannutelli) jej podporovali, jiní, jichž byla většina, si od něj udržovali odstup.

Přihlášení se k duchovním hodnotám katolické církve zajistilo Benitu Mussolinimu podporu ze strany věřících, kteří dosud chovali k fašismu neutrální či odmítavý postoj. Vůdce fašistů totiž postřehl a ocenil pozitivní vliv katolické církve na rodinu, manželství a stabilitu ve státě, které dokázal navenek účinně manifestovat jako tradičně italské hodnoty. Odluka církve od státu byla v tomto kontextu zcela nemyslitelná. V listopadu 1922 vůdce italského fašismu prohlásil: „Můj duch je hluboce náboženský. Náboženství je základní síla, která musí být respektována a bráněna. Potvrzuji, že katolictví je velká duchovní a morální moc, a věřím, že vztahy mezi italským státem a Vatikánem budou od dnešního dne velmi přátelské.“

Peníze pro církev a kříže do škol

Aby prokázal upřímnost svých slov, poskytl Mussolini církvi částku ve výši tří milionů lir na obnovu válkou poničených kostelů a vrátil kříže, symboly katolicismu, na veřejná místa. Urážky katolické církve postavil mimo zákon, kněžím a biskupům zvýšil pravidelné státní příspěvky. O rok později nechal na důkaz vstřícnosti vůči Svatému stolci dokonce pokřtít svoji nevěřící manželku Rachele i své tři děti.

Cesta k vyřešení římské otázky v podobě Lateránských smluv, podepsaných v únoru 1929, byla náročná. Častokrát byla diplomatická rokování přerušena, zejména pro násilí fašistů, ale Benito Mussolini usiloval s ohledem na už zmíněný faktor respektu v zahraničí o úspěšnou finalizaci dohod. Ačkoli se církevní hodnostáři stavěli negativně k útokům fašistů proti lidovcům, zároveň kvitovali, že fašistická agrese oslabuje též socialisty, komunisty i svobodné zednáře.

Pomalý odklon církve

Papež se vůči fašismu vymezoval postupně, jak se odhalovala skutečná Mussoliniho tvář a jak ochabovala jeho vstřícnost vůči katolické církvi. A pokud byla práva církve výrazně pošlapávána, neváhal jít Pius XI. do otevřené konfrontace, svůj útok proti fašismu vystupňovat a své výtky vůči italskému režimu zveřejnit. Stalo se tak dva roky po podepsání Lateránských smluv v červnu 1931, kdy papež v encyklice Nemáme zapotřebí (Non abbiamo bisogno) označil fašismus za „pohanské klanění zbožštěnému státu“.

S druhou světovou válkou, kdy se fašistická Itálie dostala do vleku svého nacistického přítele, se neshody mezi Vatikánem a Itálií projevily již zcela otevřeně. Fašismus se v područí nacistického Německa stával totalitním systémem, který toužil zlikvidovat všechny nepřátele včetně katolické církve, pokud se stavěla proti jeho mocenským ambicím.

Musíme nicméně zdůraznit, že k otevřenému pronásledování katolické církve se fašistický režim – na rozdíl od nacismu či komunismu – nikdy neuchýlil. Rovněž fyzická likvidace italských židů byla dílem nikoliv fašistických představitelů, ale nacistických dobyvatelů, kteří ji prosadili proti vůli většiny.

Pohrobci a nostalgie

Pádem Mussoliniho režimu v roce 1943, resp. 1945 italský fašismus neskončil, ale žil dále. Třebaže nová ústava zakazovala obnovení někdejší Národní fašistické strany, italský stát tento zákaz nikdy striktně nevymáhal. Proto mohlo už v roce 1946 vzniknout pravicové Italské sociální hnutí (později Národní sjednocení), které se o dva roky později dostalo do parlamentu a zde zasedalo až do roku 1993 (fašistický symbol hořící pochodně v italských barvách následně převzala Národní aliance, s níž úzce spolupracoval někdejší premiér Silvio Berlusconi. Dnes má pochodeň ve znaku hnutí Bratři Itálie, které vyhrálo zářijové volby do parlamentu – pozn. red.).

Každoročně míří do Mussoliniho rodiště v Predappiu u Ravenny, kde je vůdce italského fašismu od roku 1957 pohřben, tisíce poutníků v černých košilích. Město se tak nedobrovolně stalo místem setkávání italských neofašistů, kteří nostalgicky vzpomínají na pravicový režim v letech 1922–1945. Největší zástupy sem přicházejí 28. dubna na výročí Mussoliniho smrti, 29. července na výročí jeho narození nebo 28. října na výročí pochodu na Řím. Právě v tyto dny se veřejnosti otevírá i Mussoliniho krypta na místním hřbitově.

Místní berou příval neofašistů jako nutné zlo, které ovšem plní jejich bary, restaurace a hotely, což za tak zlé nepovažují. Někteří z nich dokonce podporují myšlenku zřízení muzea fašismu v monumentální budově, kterou zde nechal vystavět sám Benito Mussolini. Příchozí tak zatím navštěvují alespoň vůdcův rodný dům.

Podobně jako po éře komunismu v České republice, i zde zůstává určitá nostalgie po italském fašismu, kterou rádi uspokojují místní obchody se suvenýry. Je možné si tak koupit např. Mussoliniho bustu, hrníček s portrétem, kalendář či tričko. Na reminiscence zareagoval historik Francesco Filippi knihami s provokativními názvy: Mussolini dělal i dobré věci (2019) a Proč jsme stále fašisty (2020). Knihy se staly bestsellery, přestože v nich autor boří idealistické mýty jeden za druhým, „protože ještě nikdy nebylo tak zapotřebí je (znovu) vyvracet,“ vysvětluje se na přebalu. V roce 1945 byl sice vůdce fašismu Benito Mussolini popraven, nikoliv však fašismus samotný.

Marek Šmíd. Autor je církevní historik, působí na KTF UK. Dlouhodobě se zabývá politikou Svatého stolce v meziválečném období. Napsal např. knihu Vatikán a italský fašismus 1922–1945.

 

 

 

 

Sdílet článek na: 

Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články



Aktuální číslo 50 6. – 12. prosince 2022

Středoškoláci mají zájem o spiritualitu

Čtrnáct procent středoškolských studentů věří v Boží existenci a bezmála polovina ze všech dotázaných připouští „něco nad námi“, jak vyplývá z celostátního…

celý článek


Výstava korunovačních klenotů

Při příležitosti třicátého výročí vzniku České republiky budou od 17. do 21. ledna vystaveny české korunovační klenoty. Netradičně přímo v pražské katedrále.

celý článek


Od omezování až k technologickým inovacím

celý článek


DARUJTE Katolický týdeník

Už začínáte přemýšlet nad dárky pod stromeček? Tím naším můžete povznášet, inspirovat a (in)formovat po celý rok! Líbí se vám Katolický týdeník a chcete, aby…

celý článek




Redakční systém WebRedakce - NETservis s.r.o. © 2022

© Katolický týdeník 2004 - 2018, všechna práva vyhrazena     Mapa webu RSS kanál XML Sitemap  |  Online platby přes GoPay