Vydání: 2016/4 Češi dávají nemocným Indům naději, 19.1.2016, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Úzkost je emoce patrně s dost silným genetickým základem, což lze doložit i tím, že někteří lidé jsou výrazně úzkostní, ač žijí navenek poměrně poklidný život, a jiní zase téměř vůbec, jakkoli by k tomu mohli mít vnějších příčin víc než dost. Řekl bych, že sklon k úzkosti může souviset s obecně zvýšenou citlivostí k vnějším podnětům či s živou představivostí. Ne náhodou se proto dost často setkáváme se zvýšenou úzkostností u tvořivých lidí.
U dětí bývá úzkost vázána na konkrétní situace, kdy se ratolesti cítí ohroženy. Jednou z nich je takzvaná separační úzkost: kolem jednoho roku věku někdy stačí, když se matka vzdálí do vedlejší místnosti a batole ji nevidí – natož když je od matky odděleno delší dobu, třeba při nutné hospitalizaci. I proto je velmi dobré, když rodič může s potomkem v nemocnici zůstat. Takto vyvolaná akutní úzkost může vést k velmi bouřlivému projevení emocí, avšak dítko se obvykle okamžitě uklidní, jakmile se matka opět objeví. Pokud ale třeba pláč přetrvává, dítě ne a ne se utišit, může jít o projev zvýšeného sklonu k úzkosti.
Úzkost může též provázet nejrůznější významné změny v životě dítěte – ať už půjde o nástup do předškolního zařízení, do školy, ale také o rozvod rodičů či případné konflikty, které ho provázejí, neurovnané rodinné poměry atp. Jak budou úzkostné projevy silné a zda se vůbec objeví, opět záleží na míře zděděných sklonů. Potíž je v tom, že úzkostné děti nejednou mají podobně nastavené rodiče, což problémy ještě zesiluje.
Tyto projevy jsou velmi pestré, ale nemusejí se nutně objevovat všechny u všech. Spíše jsou pro konkrétního jedince typické. Například pomočováním se úzkost často projeví u toho, který s tím měl problémy už dřív. Podobně je to třeba se zadrháváním v řeči nebo s děsivými sny, s bolestmi hlavy, bříška, s náhle zvýšenou teplotou, ač po zdravotní stránce je dítko v pořádku. Jako projev úzkosti někdy nelze vyloučit ani agresivitu, ovšem ta může mít i řadu jiných příčin.
Kdy je dětská úzkost ještě v mezích (jeho) normy a kdy už jde o poruchu, je těžké určit. Jednak je každá ratolest jiná, norma je hodně široká, navíc vývoj v dětství je daleko rychlejší než v dospělosti, a to i po stránce duševní: co ještě včera bylo v normě, dnes v ní už být nemusí – a to platí i naopak. Kolik rodičů – zejména prvorozených dětí, jimž ještě chybí dostatek výchovných zkušeností – už dokázaly vyděsit bouřlivé psychické příznaky nastupujícího období tzv. prvotního vzdoru zhruba mezi druhým a čtvrtým rokem věku! Nejsme-li si jisti, je skutečně lépe poradit se s odborníkem, dětským psychologem či psychiatrem. Nemusíme tam hned vléct dítě, ve většině případů stačí konzultace rodičů.
Před lety napsal Jan Vymětal na toto téma velmi pěknou knihu Úzkostné děti a jejich výchova. Musíme se připravit na to, že vychovávat takové dítě vyžaduje ještě více trpělivosti než běžná výchova. Hlavním nástrojem je průběžné poskytování citové podpory.
Někdy zejména menší děti nejlépe upokojíme tím, že je k sobě mlčky přivineme, pohladíme, pohoupeme. Tělesná blízkost mateřské osoby (což nemusí být jen matka) dokáže bezpečně uklidnit – a nejen lidské mládě. Ostatně mnohdy ratolesti samy v úzkosti pudově vyhledávají matčinu náruč, aby je zachránila.
Po odeznění akutního stavu může začít další fáze pomoci, což je systematická desenzibilace – česky řečeno: zmírňování přecitlivělosti na běžné podněty. Ta už je více než na emocích založena na rozumu. Vím třeba o dítku předškolního věku, které se večer nesmírně bálo chodit kolem dvorku, kde číhalo „svítící strašidlo“. I ve společnosti obou rodičů a majitele dvorku se vzpíralo tam za tmy vkročit. Křečovitě se rodičů drželo za ruce a nabíralo k pláči čím dál víc. Pak soused rozsvítil vchodové světlo a „strašidlo“ se ukázalo být obyčejným ztrouchnivělým špalkem na sekání dřeva. Dítě se trochu uklidnilo, ale samozřejmě to neznamená, že se příště úzkost nenavázala zase na jiný konkrétní předmět. Ale trpělivá výchova tímto stylem a také potomkovo postupné rozumové vyspívání přece jen dokážou, že se úzkostí třeba ne zcela zbaví, ale aspoň se s nimi naučí žít a zvládat je.
Úzkostné děti se nemusí vždy stát úzkostnými dospělými. Přece jen dozráváme, což se projevuje i větší duševní vyrovnaností. Úzkostní dospělí však prakticky vždy byli úzkostnými dětmi – není-li úzkost projevem choroby, jež propukla až v dospělosti, nebo utrpěného velkého traumatu.