Když končí čas pohádek
Vydání: 2006/10 Kostel jako obřadní síň?, 13.3.2006, Autor: Václav Štaud
Příloha: Doma
Farnost ve Slavkově u Brna patří k těm, jež označujeme jako živé. Jedna akce stíhá druhou, působí tu různá společenství, budova fary denně slouží k výuce, setkávání mladých i seniorů. Vedle řady aktivit, které důvěrně znají i jiné farnosti, jsme tu objevili jednu, jíž se může pochlubit málokteré město: Slavkov má vlastní farní divadlo! Jeho páté výročí oslavili mladí ochotníci v lednu a únoru víkendovou výstavou. Nebyla to výstava obyčejná.
Iluze z farního sálu
Ve východním křídle slavkovské fary nás vítá opravdový princ. Nabídne malý program s plánkem expozic a obřadně každého uvede. „Stůj, červe!“ zaskřehotá stařena v pradávné loktuši: „Bez návleků nikdo nesmí dovnitř. Kdo by to uklízel? Trpaslíci odjeli za Sněhurkou.“ Musíme poslechnout.
V první, loutkové části výstavy, je nám ochotnou průvodkyní umělecká vedoucí souboru paní Ludmila Nosková. Vysvětluje, že u kolébky divadla byla právě tato nevelká scéna s desítkami postaviček. Kromě nich tu vidíme i četné plakáty, fotografie a kostýmy - jako na každé jiné výstavě. Jenže už za nejbližšími dveřmi se propadáme do prostředí živých pohádek.
Světnice jako klícka, Honza se hřeje u pece a Mařenka plete něco na sebe. Jakmile skončí vtipný dialog, dostáváme od obou i příděl informací. Že tohle byla jejich první opravdu velká hra, co všechno se museli naučit a jak připravit. Pak nás Honza vyprovodí k mlýnu. Další dokonalá iluze. Na stavidle sedí a pokuřuje hastrmánek, dívčina leští okna stavení. Následuje výňatek ze hry Vodnické štěstí, výklad a doprovod do další z papírových kójí ve farním sálu. Jedna dokonale navozuje představu ledového království ze hry O stříbrné růži, zatímco poslední část rekapitulace prožijeme v zámecké komnatě a dračí sluji se hrou Jak Ondra ke štěstí přišel. A pak už Kašpárek, poslední z ochotných průvodců, směruje naše kroky do místnosti s videosmyčkou všech představených her a pak ještě jednou za paní Noskovou a půvabnými loutkami.
Simsala Bim
Loutky získal zdejší děkan Milan Vavro v závěru Jubilejního roku 2000 darem od zahraničních přátel a několika šikovným dětem v náboženství nabídl: „Nechcete zkusit hrát?“ Zkusily to a výsledek předčil všechna očekávání. A protože pořádné divadlo potřebuje také pořádný název, kde se vzal, tu se vzal, byl tu Simsala Bim. Další úspěšná loutková hra O statečném Petrovi přinesla nápad zkusit si zahrát také naživo a paní Ludmila nastudovala s malými herci Budulínka.
To byli ještě opravdu hodně malí: původní devítičlenný kádr slavkovského divadla chodil do druhé, maximálně čtvrté třídy. Pět let ale uběhlo jako voda, a z capartů se nezadržitelně klubou krásné dívky a urostlí pánové. A že jim ta průprava prospěla! Své vrstevníky předčí suverénním vystupováním, srozumitelnou řečí, jistým pohybem. Do života - v podobě středních škol - kam budou brzy vstupovat, je to už samo o sobě dobrý vklad. Nehledě na to, že se naučili žít ve společenství, pomáhat si, věnovat volný čas druhým. Nejde totiž jen o vlastní hraní, ale také o přípravy scény, kostýmů, kulis a rekvizit. Vše si mladí (s podporou řemeslníků a obětavých švadlen ve farnosti) vyrábějí s minimálními náklady sami.
„O naše vystoupení je veliký zájem. Loni jsme už dosáhli šesti repríz, a pořád bylo v osmdesátimístném sále beznadějně plno,“ říká dramaturgyně, režisérka i kostymérka souboru. Také ona divadlu věnuje všechen volný čas. „Už dnes z nich vyrůstají nejen dobří herci, ale také hodnotní lidé“, chválí paní Ludmila své svěřence. „Trávíme spolu hodně času. Třeba i na výletech v přírodě, kde opouštíme dramatické umění a snažíme se hledat také krásu duchovní stránky našeho společenství.“
Na hlubinu!
V tomto roce se Ludmila Nosková rozhodla pozvolna uzavírat éru pohádek a vyplout na duchovní hlubinu. Její ansámbl, který se rozrostl o zkušenou asistentku režisérky a také o řadu šikovných technických pomocníků, dozrává ke hrám pro dospělé. Už nastudovali několik scén se závažným tématem. Zatím ale hráli jen pro vlastní nebo blízká farní společenství, v Radiu Proglas, či před poutníky u Panny Marie Vranovské. Nyní se ale nezadržitelně blíží první vstup do světa nevěřících. Především mladé vrstevníky mohou oslovit hodnotnější zábavou, než je konzumace televize, počítačových her nebo hospodské radovánky.
„Už mám řadu nápadů, jak hrát na veřejnosti klasiku a živě, nenásilně začít i s evangelizačním podtextem,“ říká režisérka. „A jsem ráda, že moji herci se na to těší. Zeptala jsem se jich otevřeně: Doba dětských pohádek je už téměř za námi, chcete s divadlem skončit? Odpověděli, že ani za nic! Vypluje tedy Simsala Bim na hlubinu? Vyplujeme, souhlasili úplně všichni,“ dodává paní Ludmila Nosková s radostí v hlase.
Sdílet článek na:
