Vydání: 2021/19 Májová i se svatým Josefem, 4.5.2021

Příloha: Perspektivy 19

Pán Bůh má smysl pro humor! Dlouho jsem to odkládal a nakonec píšu tyto řádky věnované Petru Kanisiovi, od jehož narození uplyne 8. května 500 let, na evangelické faře v předvečer semináře věnovaného metodám katechetické práce. Jsem tady už poněkolikáté, zve mě skupina evangelických farářek a farářů. Časy se mění – v době, kdy tento jezuitský kněz žil, by bylo něco takového naprosto nemyslitelné.
Petr Kanisius zřejmě prožil velmi dynamický život v dynamické době a pro jeho nasazení ve školství, v duchovním doprovázení nebo v politice jej lze právem s církevním historikem Mathiasem Moosbruggerem nazvat „ztělesněním katolické reformy v 16. století“. Žil v době, kdy se lámal středověk v novověk a reformační hnutí způsobovalo v církvi i v politice nervózní neklid. Jezuita Kanisius chytal tyto dobové výzvy za správný konec a vytvořil dílo, které si dodnes zaslouží pozornost.
Bylo období, kdy na svých cestách Evropou od severu na jih, od východu na západ, mezi politiky a obyčejnými lidmi, katedrální kazatelnou a prostým kostelem, univerzitní katedrou a venkovskou školou nachodil i 2 000 km ročně. A protože s katolictvím přinášel osvětu a vzdělanost, nazývá jej Moosbrugger „poutníkem mezi světy“. Jedna z cest ho pak zavedla do Prahy, kde s dalšími dvanácti spolubratry založil jezuitskou kolej, dnešní Klementinum. Petr Kanisius sem přichází bezprostředně poté, co dokončil katechismus – dílo, které jej proslavilo především.
Otázka a odpověď
Získalo si takovou oblibu, že dokonce zastínilo svého oficiálního souputníka, Římský katechismus sepsaný po Tridentském koncilu. V obou případech šlo o soubory základních pravd křesťanské víry, přesto byl ten Kanisiův podstatně jiný.
Čím? Tím, co se vám dnes zřejmě vybaví jako první, když slyšíte slovo katechismus. Správně! Otázka a odpověď. Tento ve své době geniální metodický fenomén způsobil jeho čtivost i srozumitelnost. A ruku na srdce: Umíme si dnes představit jinou prvoplánovou odpověď na otázku, jak mluvit s dětmi o víře, než právě katechismus – otázka a odpověď?
Kanisius sepsal katechismus prozíravě ve třech verzích, které v průběhu let opakovaně revidoval. „Velký“ katechismus byl určen kněžím, „malý“ katechismus se uplatnil především ve školách a časem se nejvíce rozšířil. Konečně „nejmenší“ katechismus byl určen dětem, které se na něm učily číst. Mimochodem Kanisiův „velký“ katechismus obsahoval 213 otázek a odpovědí a ten „nejmenší“ jich měl 59.
Od prvního vydání do Kanisiovy smrti, což je nějakých čtyřicet let, se dočkal 347 vydání a k počátku 21. století jich bylo dalších 832. Existuje vydání v etiopštině nebo japonštině a je přeložen – možná trochu kuriózně – i do starořečtiny či hebrejštiny, tedy do původních biblických jazyků. Ještě v 16. století vyšel i v ilustrované podobě, aby byl srozumitelný také těm, kdo neuměli číst. Zkrátka – ať se nám to líbí, nebo ne – dílo tohoto rodáka z holandského města Nijmegen patří zřejmě k nejčtenějším a nejvlivnějším za posledních 500 let.
Kanisiův přínos ovšem není jen v autorství. To, co jej proslavilo, byla forma. Způsob výběru, rozčlenění podle věku čtenářů a struktura otázka-odpověď ve své době zafungovaly a svým způsobem fungují dodnes, ale...
Kurikulum víry
Vydávání katechismů pokračuje. Ten Kanisiův vystřídal po Druhém vatikánském koncilu Katechismus katolické církve a v návaznosti na něj vznikla celá řada katechismů pro mládež, pro děti, o modlitbě, pro přípravu k biřmování nebo ke svátosti smíření – a je velmi pravděpodobné, že nějaký ten Youcat, Docat, Kidcat nebo některý další, možná i ten vtipně ilustrovaný a se spoustou fotografií, budete mít doma.
Takže pojďme si to zkusit podle katechismu! Otázka: Co způsobilo, že katechismy přetrvaly tolik staletí? Odpověď: Jejich úspěch zřejmě způsobuje, že jsou přehledné, strukturované, mají podobu úplného souhrnu obsahů, tedy řečeno slovy současné pedagogiky: shrnují jisté kurikulum víry a snadno vzbudí dojem, že kdo má katechismus v knihovně, má na dosah ruky všechny pravdy (i tajemství) víry. A když je bude znát, bude „dobrým“ křesťanem, který se po zásluze dočká nebe. To nemusí být špatně, ovšem má to háček.
Vědět, komu jsem uvěřil
Jako kněze mě nedávno potěšilo, když mi jeden z farníků s nadšením děkoval, že katechismus, který jsem farníkům po bohoslužbě před několika týdny rozdal, rád čte a nachází v něm souvislost, podporu a smysl. Mohl bych se radovat, že vše je v pořádku, ale mě to vedlo spíš k zamyšlení.
Zatímco v Kanisiově době bylo náboženství tématem číslo jedna ve společenských souvislostech i v každodenním životě, dnes žijeme – až na některé regiony v naší zemi – v situaci, kdy náboženská praxe nikoho moc nezajímá. U převážné většiny dětí i dospělých probíhá setkání s křesťanstvím jako sporadické sbírání zážitků – tu příležitostná návštěva bohoslužby, tu vyslechnutí přednášky oblíbeného kazatele, tu návštěva poutního místa při výletě na kole. Četba katechismu rozvíjí víru, která je žitá, jenže tady nelze rozvinout něco, co není. Kde nic není, ani smrt nebere, a těžko tu zabere katechismus.
Víra dnes už dávno není součástí každodenního života. Současnými hodnotami jsou spíše samostatnost, kritické myšlení, zodpovědnost za vlastní život. Odpůrcům katechismu, kteří říkají, že forma otázek a odpovědí a jejich mentorování potlačuje možnost aktivního přemýšlení o víře, dobře rozumím. Souhlasil bych i s historikem Moosbruggerem, že metoda otázka-odpověď z věřících dělá „objekty vyučované katechismu, nikoliv subjekty žijící víru“, tedy ty, kdo by z vlastního přesvědčení s apoštolem Pavlem řekli, „vím, komu jsem uvěřil“ (2 Tim 1,12).
Zkušenost s živou vírou
Strukturovanost, jednoduchost a přehlednost katechismů svým způsobem odpovídá duchu doby. Stačí vyhledat či online zadat klíčové slovo nebo číslo požadovaného paragrafu, kliknout, a hledanou větu máme před očima.
Přesto jako kněz velmi zvažuji, koho na katechismus upozorním a dám mu ho do ruky a koho ne. Vždy se snažím odhadnout, zda dotyčný člověk pochází z prostředí, kde se víra žije. Jestli je naděje, že se bude objevovat v kostele při bohoslužbách a zda budou lidé v jeho okolí vlastním příkladem křesťanského života dotyčnému oporou a inspirací.
Když vnímám, že mu za zády stojí třeba „jen“ prarodiče, přemýšlím, kam bych ještě dotyčného přizval, aby mohl udělat zkušenost s živou vírou, a to nejlépe opakovaně. Jsou možnosti setkání s vrstevníky? Je možné odkázat jej do společenství křesťanů, kde by mohl s ostatními sdílet své otázky a rozvíjet svou zkušenost s modlitbou, četbou Bible a s životem podle křesťanských hodnot? Až při tom nebo potom bude smysluplné, aby se začetl do katechismu a své zkušenosti si mohl vhodně s jeho pomocí zformulovat a uspořádat.
Nejzřetelnější je to při přípravách na křest dospělých. Tehdy jsem zvláště rád i za oporu farníků, kteří se s dotyčným člověkem znají. S nimi si totiž může o tom, jak žít křesťanství, popovídat mnohem přirozeněji než za stolem na faře. Pro mě je důležité, aby informace o křesťanství „netekly“ jen prostřednictvím katechismu nebo kněze, nýbrž mnohem bezprostředněji – jako sdílené zkušenosti, které mohou být podobně jako život velice rozmanité, někdy i rozporuplné a hraniční.
Podobně to mám při výuce dětí. Mnohé nemají zázemí věřící rodiny a je pro ně náročné pochopit i základní pravdy víry, nemohou-li si je spojit s konkrétními věcmi – kříž na stěně, slavení křesťanských svátků doma, hovory o Bohu i s Bohem v radostných i těžkých chvílích života. Mluvte například o hostině, když je z rodinných poměrů daného dítěte jasné, že si s tímto slovem nedokáže nic konkrétního spojit a jeho představa o hostině vychází ze scény z animovaného seriálu. Než v takové situaci vyučovat nebo si číst, že eucharistie je hostinou, k níž nás zve Ježíš, je vhodnější dětem nejprve hostinu připravit, aby si ji prožily, a pak na tento zážitek odkázat.
Když se víra učí odtrženě od života – což se dnes snadno stane, sáhneme-li pouze po katechismu – časem se snadno vytratí, protože má jen formální podobu a život se ukáže mnohem složitější. Zažil jsem už ale i druhý neblahý extrém, kdy si dotyčný podle pravd víry začal zjednodušovat svůj vlastní život: vždyť není nic jistějšího než víra! A vzápětí následovalo poučování blízkých: stačí přece věřit, a všechno bude v pohodě.
Petr Kanisius dnes
Myslím, že dnes by to měl Kanisius mnohem těžší, a docela by mě zajímalo (protože o jeho genialitě nepochybuji), jak by si s tím poradil. Do jakého metodického vzorce by pro nás poskládal katolické kurikulum? A vystačil by si vůbec s jedním? Ale možná by neměl potřebu takový typ díla vytvořit a dělal by něco úplně jiného. Jestli ano, co asi? Také jste zvědaví?
Katechismus je veliký poklad církve, avšak dnes bude podle mého názoru života schopný a život přinášející pouze ve chvíli, kdy katechismová odpověď vyvolá u čtenáře další otázky. Co tato teze znamená? Jak ji žít? Nebo co konkrétního znamená pro mě a mou životní situaci? Ideálně když si někdo přečte, že „přímluvná modlitba spočívá v prosbě ve prospěch druhého, nezná hranic a zahrnuje i nepřátele“ (KKC 2647), aby například na životě své babičky viděl, že se dokáže modlit i za někoho, koho vlastně nemá ráda, a inspirovalo ho to k otázkám, jestli něco takového sám dokáže, nebo ne – a proč.
Po obsahu katechismu se dá nejen ptát, ale také o něm přemýšlet, rozvíjet jej vlastními otázkami, hledat argumenty pro i proti. Jednoduše být v dialogu s ním i s těmi, kdo vírou žijí a víru hledají – a tak se vzájemnou oporou ve víře růst. Konečně je právě toto „obrácení“, po němž volá papež František ve své exhortaci Evangelii gaudium.
Nebojme se ptát a odpovídat si, abychom se znovu ptali. Mám naději, že právě díky tomu katechismus přežije. V dnešní době, kdy je jisté, že vše je nejisté, je to dobrá cesta!