"Když autor tohoto článku před dvaceti lety učil náboženství, vyučovalo se převážně na školách, což byl pozůstatek z doby komunismu, kdy režim chtěl mít přehled a vliv."

Autor by si měl přečíst alespoň knihu Holoubek od J.Š. Baara, což byl kněz, aby se dozvěděl, že náboženství se ve školách učilo již za Rakouska-Uherska, a nejen to, že tehdy církev na školy velice dohlížela, aby podobně, nebo stejně, jako komunisté, měla nad vyučováním přehled a vliv!
S tím rozdílem, že tehdy, pod dozorem církve, se nějaké "závadné" myšlenky, třebas teorie evoluce, nebo fakt, že věda nikde v přírodě žádné Boží působení nedetekuje, prezentovat vůbec nesměly.

S dětmi nikdo nemluví, kdo začne, má šanci. Pro menší je vhodná zkušenost vlastních sourozenců, pro větší odpovídající zralost a otevřenost. Jistota není samozřejmá, cesta k ní je delší a pro české prostředí, kde nic není samozřejmé, kde vše včetně kontaktů a vztahů zpochybněno, i nějaký výcvik, sebezkušenost. Produktivní země přebírají zkušenosti samozřejmě, my se zatím točíme spíše v kruhu. Např. i výuka dějepisu může být inspirativní, když jedinou otázkou vyučujícího je "co mi chceš říci". Brzy dítě nasadí svůj problém, své zkušenosti s ním a je na co navázat, lze se posunout.