Vydání: 2016/47 Američtí biskupové po volbě: Slyšíme vás, 15.11.2016

Příloha: Perspektivy 47

ÚHEL POHLEDU Jana Hartla
Všude kolem slyšíme, jak moderní komunikační prostředky mění kvalitu našeho života. Vše je snadnější, dostupnější, rozmanitější a rychlejší. Je to fenomén doby, který nevratně vtrhl do našeho života a jemuž se neubráníme, i kdybychom nebyli nadšenci technologického pokroku a nefascinovaly nás virtuální světy.
Kromě nadšenců tu jsou samozřejmě i odpůrci a kritikové. Zvedají varovný prst poukazující na to, jak se mění životní styly dětí a mládeže, jak dochází k zpovrchnění veřejné debaty, jak společnost hrubne, jsouc masově vystavena afektivním výlevům anonymních frustrovaných jedinců na sítích. Odlišit pravdu a lež v rozmanitosti virtuální komunikace je stále obtížnější i pro lidi, kteří mají pevné hodnotové základy. Ti, kteří své hodnotové kořeny teprve hledají, v situaci, kdy se oslabuje výchovná role rodiny a kdy škola mnohdy na své výchovné funkce zcela rezignuje, jsou postaveni před nebývale obtížný úkol.
Jak komunikace na sociálních sítích ovlivňuje veřejné mínění a jak ovlivňuje společnost? Začnu příkladem. Před dvěma lety před volbami do Evropského parlamentu mi telefonoval jeden známý novinář a položil mi otázku, jak velké bude podle zjištění naší agentury vítězství protievropských stran ve volbách do Evropského parlamentu. Odpověděl jsem, že to je velmi prosté, neboť protievropské strany mají jen minimální podporu veřejnosti a budou odsunuty do okrajové pozice. I dostal jsem otázku, zda sleduji dění na sociálních sítích, že tam je obraz zcela jiný. Snažil jsem se vysvětlit, že sociální sítě jsou pro odhad volebního výsledku irelevantní, protože vyhrocují debatu a zvýšenou měrou dávají prostor nespokojencům rozmanitého druhu.
Sociální sítě vyhrocují společenskou debatu
Jiný příklad – průjezd amerického vojenského konvoje naší republikou v loňském roce. Na sociálních sítích se zdálo, že výrazně narostly protiamerické nálady a oživily se sympatie vůči Rusku. Očekávalo se, že průjezd konvoje bude dramatickou událostí. Na dotaz jiného známého novináře, jak vypadá převaha proruských postojů v naší společnosti, jsem na základě poznatků STEMu odpověděl, že situace je zcela jasná. Od poloviny devadesátých let zůstává poměr proamerických a proruských postojů stabilně a dlouhodobě v poměru dva ku jedné, a proto se nic dramatického neodehraje. V obou případech bylo zrcadlo sociálních sítí klamné a tradiční postupy výzkumu veřejného mínění to jasně dopředu ukazovaly.
Zrcadlo sociálních sítí samo o sobě klamné není. Jistě se tam v tom obrovském množství informací najdou i ty věcné a korektní, stejně tak jako je tam i dost solidních a poctivých komentářů a analýz. Kromě toho se tam ale setkáváme též s balastem všeho možného protestu, frustrace, ublíženosti, exhibice, provokace. A pochopitelně také záměrné manipulace a propagandy. O tom, jaký celkový výsledek si z toho všeho lidská mysl vytvoří, rozhoduje způsob, jakým se většina lidí na sítích pohybuje. Ukazuje se, že tato většina brouzdá na sítích velmi přelétavě, klouže očima po emotivních titulcích, tu a tam se zastaví u zvláště atraktivních věcí. Neurologové ve svých výzkumech ukazují, jak pluralita rychle následujících emotivních podbízivých podnětů vytváří pocity libosti, a vede dokonce i k návykovosti. Základním rysem tu je povrchnost, v níž afektivní složka dominuje nad složkou poznávací.
Pohyb v uzavřených bublinách
Jiným problémem je to, že na sítích se lidé pohybují ve skupinách „přátel“ a „sledujících“ – tedy v jakýchsi uzavřených bublinách. Uvnitř vládne shoda, stanoviska a preference se vzájemně posilují. Pro rovnováhu a „sebeodstrašení“ mnozí občas nahlédnou i do opačných názorových skupin, což je dobrá cesta k tomu, aby si svá výchozí stanoviska potvrdili a ještě více upevnili.
Selektivní přístup uplatňujeme v běžných mezilidských vztazích, vědomě i podvědomě. Posilovat si integritu svého vlastního přesvědčení je přirozené. Problém sociálních sítí je ale v tom, že je to tak snadné a funguje to takříkajíc na zmáčknutí knoflíku. V normální společnosti jsme konfrontováni s nepředvídanými situacemi a musíme se s nimi i náročně vyrovnávat. Ve virtuální společnosti je to pohodlnější: jsme uzavřeni ve zvoleném prostředí a zavedeném rituálu a okolním světem se nemusíme nechat vyrušovat. Není nutné vést namáhavou diskusi.
Kdyby zůstalo jen u povrchnosti a umělého názorového souladu při užívání sociálních sítí, nebyl by to až takový problém. Stačilo by důsledně upozorňovat na odlišnosti žitého a virtuálního světa, na jejich specifika a úskalí. Kdybychom to dělali důsledně už od raného dětství po všechny fáze životního cyklu, mělo by to určitý dopad. Problém ovšem nastane tehdy, když začneme oba světy směšovat. Je to celkem jistá cesta k tomu, abychom ztratili orientaci mezi skutečností a fikcí, mezi sdělením a propagandou, abychom si zrelativizovali téměř cokoli a venkoncem usoudili, že hledat pravdu nemá smysl.
Není to jen abstraktní varování. Skutečné nebezpečí tkví v tom, když si například novináři či politikové odlišnost obou světů neuvědomí a začnou onen virtuální svět vnímat a prezentovat jako věrný obraz naší společnosti. Je to tak snadné – nemusíte se namáhavě bavit se spoustou lidí, hledat adekvátní zpětnou vazbu pro různá témata a opatření, konfrontovat protichůdná stanoviska. Na svém psacím stole máte instantní řešení – stačí jen vnímat převládající emoci. A když novináři či politikové tuto emoci vezmou za směrodatný kompas a vloží ji do svých veřejných článků, projevů a politických opatření, pak si onen virtuální svět začíná zvolna podmaňovat svět reálný. Je ta hrozba jen potenciální, nebo ji už zažíváme?