Jak sv. Kateřina psala vladařům
Vydání: 2023/17 30 let Adopce na dálku, 25.4.2023
Příloha: Perspektivy 17
„I Bůh je stejný dnes, jako byl tehdy.“ Listy sv. Kateřiny ze Sieny, jejíž svátek si 29. dubna připomínáme, se dočkaly nového překladu do současnější češtiny. Ochutnávkou z několika dopisů, které tato dominikánka nadiktovala v posledních letech svého života, provází jejich překladatelka.
Giovanni di Paolo: Mystická svatba sv. Kateřiny Sienské. Snímek Wikimedia Commons
Kateřinu ze Sieny, výraznou osobnost duchovního života 14. století a Učitelku církve, „znám“ už dvacet let. Její životní příběh jsem nasála společně s její mateřštinou v jejím rodném městě v srdci italské Toskány. Její kanonizační proces se mi stal tématem pro historické zkoumání. Její texty mi daly nahlédnout do jejího myšlení a alespoň částečně pochopit její nazírání božství, světa a člověka v něm. A toto považuji za velkou příležitost. Totiž samo nahlédnutí do myšlení středověké ženy je velmi vzácnou chvílí vzhledem k malému množství dochovaných textů z rukou tehdejších autorek.
V Kateřinině případě je tato vzácná příležitost ještě okořeněna barvitými obrazy a pestrou škálou témat, se kterými se Kateřina sděluje svým současníkům a vlastně i nám, budoucím čtenářům. Ať už popisuje své vjemy ze setkání s Bohem nebo své názory na situaci v církvi, ať se vyznává ze silných emocí, které v ní vzbuzují události či situace blízkých lidí, nebo vysvětluje svou duchovní nauku, vždy promlouvá s velkým zaujetím i snahou o názornost:
„Já, Kateřina, služebnice a otrokyně služebníků Ježíše Krista, píši vám v jeho drahocenné krvi, s touhou vidět vás, jak s opravdovým a dokonalým úsilím získáváte a zachováváte ctnosti. Bez úsilí totiž duše ctnosti nenalezne a ani neuchová ty, které již má. To láska činí srdce pozorným a popohání nohy citu na místo, kde dlí ctnosti. Není-li tedy duše pozorná, znamená to, že nemiluje. Máme tudíž milovat odvážně a upřímně, bez zásahů vlastní smyslovosti či jiných lidí. Abychom došli takové sladké lásky, musíme otevřít oko intelektu a rozpoznat a vnímat, nakolik jsme Bohem milovaní.“ (List zpovědníkovi Rajmundovi z Kapuy).
Vložit mystiku do slov
Z jejích textů, které patrně všechny nadiktovala, se do našich dní dochovalo přes 380 dopisů a objemný traktát, který nazýváme Dialog s Boží prozřetelností (Krystal 2017). Zatímco v Dialogu zachytila Kateřina svůj mystický rozhovor s Bohem, její dopisy svědčí o tom, jak hovořila s lidmi. Možná bychom čekali, že v nich bude Kateřina mluvit mnohem praktičtěji a „přízemněji“ než v mystickém dialogu s Bohem. Není tomu tak docela. Kateřina totiž do svých dopisů vtělila svou duchovní nauku i své mystické prožitky Boží blízkosti, protože je chtěla sdílet se svými adresáty. Aby své abstraktní vjemy a pocity učinila srozumitelnější, našla vhodná přirovnání a paralely. Tak se i obtížně popsatelné zážitky z rozhovoru s Bohem v jejím podání až překvapivě zhmotňují a čtenáři přináší jednak nevšední zážitek a jednak příležitost k rozjímání o Bohu a dalších tématech Kateřininy nauky. Například Pietra Gambacortu, vládce města Pisy, Kateřina vedla k promýšlení vlastní nicotnosti a Boží velikosti takto:
„A abyste lépe docílil (sladkého pouta s Bohem), otevřete oko svého sebepoznání a spatříte, že sám nejste vůbec nic, že jste jen zdrojem bídy a bezpráví. Tím se ve vás probudí proud svaté spravedlnosti spolu s pravou a hlubokou pokorou. Vy pak budete spravedlivě dávat Bohu, co je jeho, a sobě, co patří vám. Poté se zahledíte do hlubiny jeho nezměrné lásky a spatříte, jak vykrvácený Beránek snášel s pokornou trpělivostí naše nepravosti. Ó, nedocenitelná lásko, s jak velkou trpělivostí jsi dal život! Dáváš nám čas a vyčkáváš, až napravíme svůj život! Když tímto způsobem poznáte Boží dobrotu a její působení ve vás, budete spoután a sjednocen poutem lásky, jež je sladší a lahodnější než jakákoli jiná sladkost. Neotálejte, protože čas je krátký a okamžik smrti přijde, když se nenadějeme.“
Ptáme-li se, co Kateřinu vedlo k diktování tolika listů a k formulování tolika duchovních výzev, ostré kritiky i shovívavých slov, odpověď nalezneme například v jejím prvním dopise papeži Řehořovi XI.: „Promiňte mi, otče, že jsem vám poslala tolik slov. Vězte, že můj jazyk tlumočí to, čím mé srdce přetéká.“
Dopisy plné úzkosti
Ačkoli se ona, žena bez vzdělání a významnějšího společenského statusu, na první pohled omlouvá za svou troufalost i mnohomluvnost, ihned vysvětluje své pohnutky a nabízí ospravedlnění. Dovoluje si papeže oslovit s naléhavostí proto, že „přetéká“ zájmem až úzkostí o osudy církve a společnosti. Pozoruje úpadek morálky ve všech společenských vrstvách a ničí ji to. Vnímá nedokonalosti lidí, zejména těch, kteří stojí vysoko na společenském žebříčku. Trpí válečnými konflikty mezi křesťany i kupčením v církvi a děsí se následků:
„Neboť z Božího chrámu, který je místem modlitby, učinili doupě zlodějů – tak bídné, že se divím, že nás země dosud nepohltila. To vše vinou špatných pastýřů, kteří nekárali lidská provinění, ani slovem, ani vlastním dobrým a svatým životem.“ (List papeži Urbanovi VI.)
Touží po nápravě a pracuje pro ni. Ví však, že bez spolupráce církevních a světských autorit se ani společnost, ani církev nereformuje. Proto oslovuje, koho může. Píše papežům, kardinálům a biskupům, představeným klášterů, stejně jako i městským vládám a králům, lidem urozeným i řadovým měšťanům. Na ty všechny se obrací s naléhavou výzvou k obrácení a k životu podle Ježíšova učení. Snaží se je pohnout svým vlastním zápalem, jenž skutečně tryská z jejích listů měrou vrchovatou, a neutuchající energií, kterou dokáže vydávat až k sebezničení.
„Doufám a pevně důvěřuji, že skrze milost Ducha Svatého bude záhy konec všem věcem, které nejsou v souladu s Boží vůlí. Uvažte, že já, žalostná bídnice, setrvávám v těle a zároveň se díky trvalé touze nacházím mimo ně. Běda, sladký a dobrý Ježíši. Umírám a nemohu zemřít a cítím, že se trhám a přece se nemohu roztrhnout, to vše z toho, jak moc toužím po obnově svaté Církve – pro slávu Boží a spásu každého stvoření – a jak moc toužím vidět vás a ostatní oděné do čistoty, jak jste stravováni žhavou Boží láskou.“ (List Rajmundovi z Kapuy)
Chci, abyste…
Zajímavé je, že zatímco Kateřina ke konci života fyzicky slábla vlivem velmi přísných půstů, vyčerpávajících bdění a vysilující aktivity, její psychická odolnost a údernost na síle rozhodně neztrácela. S přesvědčením, že jí Bůh sdělil svou vůli ve zjevení, považovala za nanejvýš důležité tlumočit tuto Boží vůli ostatním, a to patřičně důrazně, bez zbytečných ohledů. Typickým je její ostré „chci, abyste…“, se kterým se obrací na všechny včetně papeže.
Ano, Kateřina byla ve věci nápravy církve skutečně nesmlouvavá a nerozlišovala, zda právě mluví k urozenému, či řadovému člověku. Uměla být stejně příkrá na kardinála a vévodu jako na spolubratra nebo prostitutku. Dovolovala jí to však její pověst asketické zbožné ženy, která žije v neustálém rozhovoru s Bohem. To jí dodalo duchovní vážnost a autoritu, ale i sebevědomí ve formulaci vzkazů. Někteří adresáti si její kritiku skutečně nedali za rámeček. Uveďme jako příklad úryvek z dopisu třem italským kardinálům, stojícím v opozici proti papeži Urbanovi VI. na straně avignonského papeže Klementa VII.:
„Uprchli jste od pravdy, která vás posilovala, a přidali jste se ke lži, která oslabuje duši i tělo a zbavuje vás duchovní i pozemské milosti. Co je příčinou? Jed sebelásky, který otrávil svět: jed je tím, co vás, pevné sloupy, učinilo slabší než slámu. Nejste květy, které šíří vůni, ale které šíří smrad. Zamořili jste celý svět. Nejste lampy, postavené na svícen, aby šířily víru, nýbrž ti, kdo zakryli své světlo nádobou pýchy a místo šíření víry ji zamořují a sebe i ostatní uvrhují do temnoty. Místo toho, abyste se chopili úkolů pozemských andělů a abyste nás vysvobozovali z rukou pekelného ďábla a přiváděli ovečky zpět k poslušnosti svaté Církvi, jste se chopili úřadu ďábelského. A tu špatnost, kterou máte v sobě, chcete předat i nám: chcete nás odvést od poslušnosti Kristu na zemi a přivést nás k poslušnosti Antikristu.“
Kateřina často opakovala své přesvědčení, že církevní a světští představitelé jsou těmi, kdo udávají tón společnosti v otázce morálky, tedy inspirují věřící a poddané k ctnému životu, nebo je naopak stahují s sebou do nemorálního života. Právě biskupům a králům tedy Kateřina často připomínala jejich velkou zodpovědnost. Dobře patrné je to ze slov, která neváhala adresovat francouzskému králi Karlu V. Moudrému, stojícímu rovněž na straně vzdoropapeže:
„Nenechte se zmítat vlastní vášní, která vám uškodí víc než komukoli jinému. Mějte slitování se všemi těmi lidmi, které ženete do rukou ďábla. Nechcete-li konat dobro, alespoň nečiňte zlo, protože zlo se často obrací zpět k člověku, který jej spáchal, než k tomu, komu bylo zamýšleno. A je to tolik zla, že kvůli tomu ztrácíme Boží milost, přicházíme o časné statky a o lidi, kteří umírají.“
Na druhou stranu však měla pochopení pro lidské chyby a poklesky. Když odsuzovala nectnosti a slabosti konkrétních lidí, neodsuzovala pro ně lidi samotné. Spíše naopak, snažila se každého přivést k poznání svých vlastních chyb, povzbudit jej a přivést ho k tomu, aby se chyb vyvaroval a zlozvyků vzdal. Vždyť i list zmíněnému francouzskému králi Karlovi ukončila velmi smířlivými slovy:
„Před oko svého intelektu postavte Boha a jeho pravdu, a ne vášeň nebo lásku k vlasti. Protože co se týče Boha, máme zůstávat nestrannými při posuzování jednoho nebo druhého (papeže), vždyť všichni jsme povstali z jeho mysli, byli jsme stvořeni k jeho obrazu a podobě a vykoupeni drahou krví jeho jednorozeného Synáčka. Jsem si jistá, že budete-li mít světlo, vše zvládnete: Nebudete čekat na vhodný čas, protože čas nepočká na vás, ale pozvete je (kacíře), aby se navrátili k svaté a pravé poslušnosti. Beze světla to ale nepůjde. Proto jsem řekla, že si přeji vidět ve vás pravé a nejvýš dokonalé světlo, se kterým byste rozpoznal pravdu, zamiloval si ji a přidržel se jí. Tehdy bude moje duše šťastná z vaší spásy, když uvidí, že jste se zbavil tak velikých omylů.“
Láska mezi řádky
Z vybraných úryvků dostatečně vyplývá, jak velkou roli v jejím životě i psaní hrála láska. Kateřina, přetékající láskou k Bohu, byla zároveň úplně oslněná Boží láskou k člověku a sama tuto lásku k bližnímu rovněž vyzařovala. Ačkoli dosud zaznělo mnoho ostrých slov a pokárání vyňatých z jejích dopisů, je to právě láska, která v Kateřininých listech kraluje a stává se snad nejpoužívanějším slovem této sbírky.
„Naše srdce ať se rozpuknou při pohledu na ten planoucí oheň lásky, který spojil Boha s člověkem a člověka s Bohem. Ó nedocenitelná lásko! Kdyby si tě člověk jen trochu vážil, už to by stačilo. Do této laskavé školy vás zvu, synáčkové moji, neboť tato něha a láska vás povede a ukáže vám cestu.“(List Rajmundovi)
Kateřininy listy je tak nutno číst právě s ohledem na lásku, která vše prostupuje. Porozumět Kateřině můžeme pouze tehdy, když kromě svého rozumového chápání zapojíme ještě srdce. Jedině tak bude její sdělení stále aktuální, protože (a teď si dovolím drobně parafrázovat Kateřinina slova) „máme stejné šance jako naši předchůdci, protože oni nebyli z jiného masa, než jsme my, a i Bůh je stejný dnes, jako byl tehdy.“ (List Řehořovi XI.)
Autorka působí na filozofických fakultách Univerzity Pardubice a Univerzity Palackého v Olomouci. Jako historička a filoložka se zabývá pozdním středověkem a zejména dílem sv. Kateřiny Sienské. Vydala knihu Kateřina ze Sieny a její cesta ke svatosti (2015). Nový překlad Listů (2023) vychází v nakladatelství Krystal OP.
Sekce: Přílohy, Perspektivy, Články
