Vydání: 2016/51 Z Betléma na sváteční stůl, 13.12.2016, Autor: Mons. Martin Holík

Příloha: Perspektivy 51

ÚHEL POHLEDU Mons. Martina Holíka
K cestě do Svaté země mě pozval kamarád, který tu je na stáži na univerzitě, s bytem a autem. Našinec se tam ocitne za osm hodin od zaklapnutí dveří fary. Země ukazuje mnoho tváří, záleží, co chcete vidět. Čtenáři Katolického týdeníku nejspíš křesťanské památky, organizované zpravidla cestovní kanceláří, autobusem s průvodcem a knězem. Zážitky jsou krásné a emotivní, ale nejsou úplné.
Bojíte se terorismu?
Tel Aviv je velkolepé přímořské město se stopatrovými mrakodrapy, drahými hotely na samém břehu. Středozemní moře vypadá ohromně velké, a také že je. Dá se v něm koupat i v půli prosince, i když jsme po ránu jediní takoví blázni. I v době adventní se lze koupat ve všech zdejších mořích: v Mrtvém, Rudém moři i v Genezaretském jezeře.
Bojíte se terorismu? Na takovou otázku vám na jedné z telavivských univerzit rychle odpoví: „My nemáme čas přemýšlet o nějakém terorismu, máme dost práce, víte?“ Velice si jinak cení nápaditosti českých výzkumníků a stojí o spolupráci. Sami jsou přitom v mnohém na světové špičce.
V Tel Avivu není po adventní nebo jiné výzdobě ani památky.
V prastarém Joppe, dnes pohlceném Tel Avivem, jdeme křivolakými uličkami k domu Šimona Koželuha, kde bydlel v čísle osm apoštol Petr poté, co vrátil k životu obětavou Tabitu. (Sk 9,36-43 a 10) Ten dům stojí! Nábřeží zkrášlují kompromisní ozdobné neony, tvořené hvězdami nad půlměsícem. Nedaleko je pravá židovská krčma. My si dáváme pravou Petrovu rybu v restauraci ruské.
Betlém v době adventní
Pojeďme spolu do Betléma, kam taky jinam v adventu, že? Zkontrolovat, zda je v chudé stáji vše připraveno. Stáj má dnes podobu rozhlehlého františkánského objektu na hlavním náměstí, kam vejdete nízkým vchodem pokory. Stále není dokončen archeologický průzkum hrazený UNESCO. Při spatření fronty na místo Božího narození obejdeme oltář zleva, počíháme si, až hlídač poodejde kohosi ukáznit, a zkušeně vnikneme do podzemí východem. Provinilý pocit je zdařile přebit zážitkem: Jsem na místě, kde se narodil Spasitel celého světa!
Na Poli pastýřů točí několik televizních štábů rozhovory. A je to tady! Na hlavním betlémském náměstí Jesliček se chystá velké pódium; zvukaři stejně jako na celém světě testují audio: jedna, dva, jedna, jedna… A vedle pódia a tisíců židlí svítí vkusný veliký vánoční strom. V každém druhém obchodě je skromně ozdobený stromeček. Santa Clausů pomálu. Avšak chudoba této malé, tak důležité části světa, obehnané strašlivou zdí, je veliká a stísňující. Počínaje taxikářem, který nám vypráví, že jsme jeho dnešní první rito (není podstatné, že to říká všem), a konče nepořádkem, kam se podíváte.
Rychle si přehráváte v paměti šance na urovnání vztahů mezi tolika protichůdnými zájmy – Camp David, Arafat, Šaron, Fatáh, Hamás, Oslo – a přepadne vás smutek: jedni stavějí stovky kilometrů osmimetrových zdí s ostnatými dráty, střílnami, mnohatunovými vraty, samopalníky kolem stovek malých, v době vzniku provizorních samosprávných palestinských území. Ta dosahují od několika hektarů až po desítky čtverečních kilometrů. Jako je Ramalláh. Další zase říkají: Jeruzalém jen pro nás! Chceme všechno, nebo nic. A křesťané? Jistě nepřesným pohledem se zdá, že jsou biti ze všech stran. I františkáni, kteří historicky spravují svatá místa, by mohli vyprávět o malých a nepřetržitých ústrcích. Klášter benediktinů a kostel Rozmnožení chlebů a ryb v místě Tabgha na břehu Genezaretského jezera se po loňském, úmyslně založeném požáru (grafitti židovského žháře tu hlásají: modloslužebníci budou odstraněni) zase probouzí k původní kráse, ale potrvá to.
Muezzini a kostelní zvony
V Jeruzalémě vidíme slavnostní osvětlení a sedmiramenný svícen jako ozdobu galerie. Chanuka je pěkný svátek, ale k nejdůležitějším nepatří – říká nám číšník. Svátek světel, chanuka, je osmidenní židovský svátek, připomínající zázrak při znovuvysvěcení druhého chrámu po povstání Makabejských ve 2. století př. Kr.
Pečlivě se rozhlížíte po cestujících nastupujících do supermoderní tramvajové soupravy: nejeví žádné známky neklidu nebo podezřívavého rozhlížení po spoluobčanech. Totéž platí na nástupních ostrůvcích autobusů, jichž jezdí nesmírné množství. Na hoře Sión, kousek od Siónské brány starého města jeruzalémského, se pak v chrámu Zesnutí zatetelíte pod nápisem jediných dvou kadidelnic visících nad sochou usnuvší Panny Marie: Druhá moravská lidová pouť, 1910.
Nazaretem svítí do dáli úžasná stavba bílého kostela, stojícího v největším klášterním komplexu Blízkého východu. Pětasedmdesátitisícové město – ze dvou třetin muslimové, z jedné třetiny křesťané. Setmělo se, zavíráme. V tom začnou muezzini městským rozhlasem svolávat věřící k modlitbě. Hlasitost zpěvů, pro evropské uši málo libozvučných, se téměř nedá vydržet. Do toho se za pár vteřin osvobodivě rozezvoní všechny zvony onoho bílého chrámu Navštívení Panny Marie. Kakofonie. Domorodci jsou očividně zvyklí. Přiznám se, že mám tendenci fandit jako na fotbale. Zvony katolíků jsou vytrvalejší a daleko lahodnější, znějí déle než zpěvy muezzinů. Město žije dopravní zácpou a pozdními turisty.
Nesnadno je dohlédnout pod kůži Izraelce – věřícího nebo zesvětštělého Žida, arabského nebo palestinského křesťana, arabského muslima, drúza… Izrael a palestinská území jsou zemí krásnou, požehnanou, ale i zármutlivě rozdělenou. Prosme Pána o řešení neřešitelného!