26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Jak mocný je úsměv

3. 8. 2005

|
Tisk
|

Klášter sester alžbětinek ve slezském Jablunkově leží na kopci - jako by chtěl být blíž nebi a na svět i lidské problémy se díval z nadhledu. Z jedné strany je spojený s kostelem a z druhé pak s domovem seniorů. V klášteře potkáváme i mladé sestřičky - po sametové revoluci toto místo výrazně ožilo a jablunkovský konvent zaznamenal co do počtu povolání největší rozkvět za stopadesát let své existence.

Vydání: 2005/32 Kněží 'na půl úvazku', 3.8.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

 

Plena místo závoje

Sotva otevřete dveře konventu, potkáváte na zdejších chodbách usmívající se lidi. „Kdybychom se neusmívaly, jak bychom mohly sloužit druhým? Pokud my samy nebudeme prožívat pokoj, jak jej můžeme dávat lidem kolem nás?“ pokládá si otázku sestra Imelda a přitom se - jak jinak - usměje. Říká, že úsměv je jedna z nejdůležitějších věcí, jimiž mohou řeholnice svědčit o své víře. Motto alžbětinek ostatně zní: „Čiňme druhé radostnými.“ 

Již jako malá dívka si Imelda hrála na řádovou sestru. Prý si dokonce udělala závoj z pleny a na okamžik se tak „stala“ sestřičkou. V dospívání sice jednu dobu uvažovala o tom, že se vdá a bude mít rodinu, ale nakonec zvítězilo vnitřní volání zcela se odevzdat Kristu a službě druhým.

Život v řeholním společenství zvolila i její dávná přítelkyně, která bydlela nedaleko ní a seděla s ní v jedné lavici - sestra Ludmila. Ta říká, že jejím vzorem je Panna Maria, která se dala Bohu zcela k dispozici a dovolila Kristu, aby v ní naplno žil a skrze ni se daroval lidem. „Krista a jeho milost můžeme přinášet lidem natolik, nakolik se jím necháváme prozářit,“ tvrdí.

Sestry Imelda ani Ludmila nepochybují o tom, že zvolily správnou cestu. Netvrdí, že by se v jejich životě neobjevovaly těžkosti a všelijaké zkoušky, ale jsou přesvědčeny, že je třeba dívat se i na tyto věci pozitivně a vidět v nich příležitost k růstu ve víře, naději a lásce, a tím k hlubšímu zakořenění v Bohu.

Sestry alžbětinky se starají o ty, kteří to potřebují nejvíce: o nemocné a staré lidi. V místním domově je 70 stařenek a stařečků, jejichž průměrný věk je 80 let. Žije tu i 8 postižených lidí - především fyzicky. Pečuje o ně a celý chod domova zajišťuje 21 řeholních sester (jejichž průměrný věk je 38 let) a 12 civilních zaměstnanců. Osazenstvo kláštera navíc musí zvládat péči o zahradu a hospodářství s kravami, vepři a dvěma psy. V areálu je vybudována i Lurdská jeskyně s nedávno dokončenými terasami - v ní je možno se v klidu modlit a pobýt v tichu. Obyvatelé domova mají k dispozici i novou moderní kapli.

Většina sester pochází z okolí, ale to vůbec neznamená, že mají nějaké výhody, neboť své příbuzné mohou - stejně jako ty z daleka - navštívit jen dvakrát do roka. „Z kláštera vycházíme málokdy,“ říká s úsměvem sestra Imelda, „a dovolenou nemáme; ve svém volném čase se snažíme především být s Bohem, u kterého čerpáme duchovní sílu pro další službu bližním.“

Káva a sušenky

Těšínsko a Jablunkovsko je pozapomenutý kraj. Lidé jsou zde zvyklí tvrdě pracovat a příliš nediskutovat. Na vstřícnost reagují mile a vlídně. „Když jsem byla mladá, neměli jsme s manželem ničeho nazbyt,“ vzpomíná na těžké časy jedna ze stařenek, které dnes v domově žijí. „V době, kdy jsem čekala čtvrté dítě, jsme neměli peníze ani na peří dětem do peřin. Stále naříkaly, že je jim zima. Stavěli jsme domek a potřebovali zaplatit řemeslníky,“ zvážní stařenka. Před chvílí pozvala své kamarádky na kafe a pár sušenek do malebného koutu domova, kde se babičky a dědové scházejí, aby si společně popovídali a užili pár pěkných chvilek. „Šla jsem tehdy po vsi a začala mne přepadat úzkost z toho, co bude dál,“ pokračuje stařenka ve svém vyprávění. „Nechtěla jsem nikoho prosit o pomoc a být někomu na obtíž, a proto jsem začala prosit Boha. Zanedlouho šel kolem mě soused a když mě uviděl, zeptal se, co se děje. Zpočátku jsem mu o svém problému nechtěla nic říkat, ale nakonec jsem se svěřila. A on nám pomohl... Když důvěřujete Bohu, vše se nakonec vyřeší,“ končí své povídání stařenka a do její tváře se opět vrací úsměv.

Na její vyprávění navazují ostatní - přidávají své příběhy a popíjejí přitom voňavou kávu. Kolem prochází jedna z mladých sestřiček a dostává sušenku. Babičky si libují, jak je jim v domově příjemně. Když se jim zachce, mohou jít na procházku nebo se zapojit do různých programů a akcí, které pro ně sestry připravují.

O prázdninách alžbětinky organizují také duchovní obnovy pro dívky, které chtějí prožít několik dnů v tichu a Boží blízkosti. Uvědomují si, jak je pro život mladého člověka v dnešním uspěchaném světě důležité zastavit se a dopřát si trochu delší schůzku s Kristem, dárcem pravé radosti, pokoje  a štěstí.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou