Italská výchova k víře
Vydání: 2016/25 Kostely hlásí statisíce návštěvníků, 14.6.2016, Autor: Renáta Holčáková-Masto
Příloha: Doma
Říká se, že čísla nelžou. A podle nich se tři čtvrtiny Italů definují jako věřící katolíci, pouze pět procent se řadí mezi ateisty. To je ve srovnání s Českou republikou, jež bývá označována za nejateističtější zemi Evropy, pravý opak.
Příjezd Ježíše do Jeruzaléma tak, jak ho „vidí“ malí školkáčci...Snímek Felicia Privitera
Zkusme si tedy udělat jakousi sondu do života věřících v této zemi, kde sídlí i papež. Přesněji řečeno nahlédněme, jak zde funguje náboženská výuka dětí, vždyť od nich, těch nejmenších, se přece musí začínat. Je v něčem jiná než u nás? Můžeme se zde inspirovat? Nebo je to všechno trošku jinak, a to i se samotnou vírou Italů?
Nejen o tom jsme si povídali s Francescou Messinou, která pracuje jako učitelka náboženství v základní škole G. Fava v Mascalucii a působila také jako katechetka.
Vyjmenování toho, čemu jste se věnovala a věnujete, naznačuje, že v Itálii se rozlišuje mezi výukou náboženství a katechismem...
Přesně tak. Jsou to dvě rozdílné věci. S výukou katechismu se začíná vesměs od třetí třídy, je dobrovolná a děje se pod „záštitou“ farnosti (viz článek níže). Náboženství je také dobrovolné a vyučuje se ve škole. Při katechismu máte ale větší svobodu než při hodinách náboženství, kde musíte dodržovat osnovy a kde je jiný i způsob výuky, který kopíruje systém školy. Ve škole musíte navíc respektovat náboženské vyznání všech, tedy i muslimů nebo jehovistů, přeženu-li to. U katechismu je pravděpodobné, že ten, kdo se přihlásí, je vyznáním katolík.
Je v tom patrný nějaký rozdíl mezi severem a jihem Itálie, který bývá považován za katoličtější?
Tady na jihu ještě opravdu není odklon od víry tak silný. Asi 98 % rodin chce, aby jejich děti navštěvovaly hodiny náboženství. Byla bych však opatrná v tom tvrdit, že je více katolický. Je spíše více tradicionalistický. Co je však podle mne stejné po celé Itálii, je častá absence praktikujících rodičů, kteří by byli pro děti příkladem. Bez toho to ale nejde. Dítě si pak zákonitě vybere to, co je pro něho výhodnější – tedy nechodit do kostela, nenavštěvovat katechismus ani hodiny náboženství. Proč by tím „ztrácelo“ čas?
To vám bezesporu stěžuje situaci.
Samozřejmě, nejsme všemocní. My můžeme „jen“ zasít. Ten, kdo pak obhospodařuje půdu, je Duch Svatý.
Co s vašimi zkušenostmi vidíte ve výuce náboženství jako zásadní?
Určitě metodologii. A řekla bych, že se v tomto směru blýská na lepší časy. Začíná se klást důraz na autentické úkoly a ne jen na plnění učebních osnov.
Můžete být konkrétní?
Rozebíráme-li v hodině podobenství, ve kterém je řeč o odpuštění, mým úkolem je naučit děti odpouštět si, třeba hádku ve třídě. Nestačí, aby znali jen ono podobenství.
Na svých hodinách náboženství se potkáváte s 244 dětmi z 11 tříd základní školy, věnujete jim vždy dvě hodiny týdně. To musí být docela vyčerpávající...
Beru to jako privilegium, neboť poznám spoustu dětských světů. Každé dítě je pro mě originál. Stále novým kolegyním opakuji a sama se toho také držím: nemějte strach, že nezvládnete osnovy, zajímejte se především o to, koho máte před sebou. V momentě, kdy ho poznáte, můžete vytvořit dobrou hodinu. Hrajte si, mluvte, ale především nechte mluvit dítě – jedině tak ho poznáte a budete vědět, jak ho zaujmout.
Co považujete při výuce náboženství za nejtěžší?
Hodnocení. Na rozdíl od katechismu mám povinnost děti v náboženství na konci školního roku ohodnotit. Byť jen slovně. To je pro mě asi to nejtěžší. Jak můžete hodnotit srdce dítěte? Dobře ho zná přece jen Bůh. Dříve, než jsem do něho vstoupila já, byl už v srdci On. Je to svaté místo – a já, chci-li vstoupit, musím si nejprve zout své sandály, tedy zbavit se všech svých zažitých představ, abych pak správně učila i hodnotila.
RENATA HOLČÁKOVÁ, Sicílie
