Vydání: 2023/26-27 Co hlásají velehradské zvony, 27.6.2023, Autor: Filip Breindl

Příloha: Léto s KT

 
Měla jsem doma skvělý korektiv ve své mamince, která byla velmi vzdělaná a kulturně-historicky poučená. Ne že by mi rovnou říkala, že nás to ve škole učí špatně, ale nějak jsem nasála jinou duchovní atmosféru a ta už to spravila sama. I v českobratrském evangelickém sboru, v němž jsem vyrůstala, jsem se dozvídala věci jinak než ve škole. Zpočátku jsem ten rozpor nevnímala, teprve později se ukázalo, že si budu muset vybrat, jak a kudy. Nebylo to jednoduché, na té cestě jsem i bloudila.
Antika mě samozřejmě poutala, protože pro mladého člověka je polem skýtajícím prostor všelijakým romantickým představám a interpretacím. Záhy jsem ale prchla do oblasti, která mě poutala ještě víc, což byla křesťanská antika a rané křesťanství. Odtud byl už jen krůček k prostoru české reformace. Na počátku své profesní dráhy jsem se ve Státním oblastním archivu v Třeboni naučila pracovat s rukopisy a starými tisky, průběžně jsem se vzdělávala v dějepisu a narazila na osobnost z husitské doby, která mě ohromně zaujala, a to byl Mikuláš z Drážďan. Na filozofické fakultě jsem se mu pak mohla věnovat a období české reformace jsem zůstala věrná dodnes.
V mém případě tomu tak opravdu nebylo. Dodnes jsem ve vztahu ke středověku emočně rozdvojena, protože vědomě a systematicky zavírám oči před jeho temnými stránkami, které jsou opravdu vydatné. Válečné události, morové rány, to byl naprostý děs. Tou přitažlivější stránkou je duchovní atmosféra, literatura, teologie, je to i hudba a výtvarné umění, i když to mě nikdy tolik nepoutalo, protože jsem spíše člověk písmen a knih než obrázků a soch.
Hus nespadl z čistého nebe. Měl velikého předchůdce Johna Wycliffa a měl úžasné pokračovatele a žáky. Bylo to určité duchovní prostředí, ve kterém šel stranou panující, mocný a soudící Kristus a do středu se dostával Kristus trpící, umučený a sloužící. Lidé se shromažďovali a poslouchali slovo Boží, tenkrát byl velký rozmach kázání v celé střední a západní Evropě. U nás ta řada začíná německy mluvícím Konradem Waldhauserem, pokračuje Milíčem z Kroměříže, Matějem z Janova, a z česky píšících to byl Tomáš ze Štítného.
Jemu jsem skutečně propadla. Objevovala se teorie, že Matěj z Janova byl původcem utrakvismu neboli přijímání pod obojí, což zdaleka tak nebylo. Byl ale velkým příznivcem denního přijímání eucharistie, a to i laiky. A v ekleziologické oblasti to byla pak otázka, co je to církev, že je to communio sanctorum (společenství svatých), a nikoli lidskýma rukama vytvořená a řízená instituce. Ani Hus, ani Janov nepopírali kompetence církve, ale oba spolu s Wyclif-
fem tvrdili, že této lidské instituci je nadřízena jiná instituce, které se pozemská hierarchická struktura bude zodpovídat.
Ano. Musím bohužel říct, že zájem o tyto věci upadá, a to i v mé Českobratrské církvi evangelické, která se začala více než k české reformaci hlásit k reformovanému Kalvínově směru a směru Lutherovu.
Ne, tohle tam zcela zaručeně roli nehraje. Česká reformace se v evropském prostoru neprosadila. Historik Petr Čornej ve svých pracích o husitství ukázal, že česká reformace stála o to, rozšířit své pojetí po celém tehdejším světě. To se ale podařilo až Lutherovi, který ostatně po původní skepsi začal na Husa odkazovat.
Nevím, zda bych mluvila přímo o zneužití. Komunistická idea, pak i ideologie, se mohla na mnoho věcí z křesťanství odvolávat legitimně: rovnost všech lidí před Bohem (i když marxisté by si toho Boha odpustili), ochrana slabších před zvůlí mocných, kritika nenasytnosti. Jenže komunistická ideologie to zcela vyjmula z duchovní dimenze a důsledkem je hlavně to, že lidé už nevnímají náboženský přesah. Natřeli to Marxem, nebo spíše Leninem, neřkuli Stalinem, a už bylo zle.
Bohužel doznívá, i když asi odchází s mou generací: pořád se u svých vrstevníků setkávám s tím, že „s katolíky prostě ne“. Dnes jsme s ekumenou velice daleko, pravdou ale je, že někteří z mých vrstevníků jsou vychováni v tom, že jsme 300 let úpěli – a samozřejmě protireformace byla ohavná, ale víme, jak to bylo v jiných zemích, třeba i protestantských – a že nám upálili Husa, a proto si s nimi nemáme začínat.
Budeme vědět, že se modlíme k témuž Bohu, směřujeme s Boží pomocí tamtéž, jen k tomu každý používá cestu, na kterou byl povolán a postaven, ať je katolík, či evangelík. A já bych byla ještě otevřenější a počítala do toho i cesty, které znají jiné náboženské systémy než křesťanské.
Třeba jeho obyčejné lidské stránky. Skvělým zdrojem je jeho korespondence. Například jak před svým upálením rozdal svůj majetek: komu brevíř, komu suknici a tak dále, to je obrovsky dojemné a také lidsky srozumitelné. My jsme před dvěma roky vydali překlad všech Husových promočních řečí. V nich potkáváme úplně jiného Husa než kazatele, karatele a reformátora. Poznáváme ho jako středověkého vzdělance, který ale má velmi blízký vztah k těm jen o něco mladším mužům, kteří před ním stojí. V promočních řečech vzpomíná, jak šli Prahou, ten se opil a tomu se líbí Blaženka a tak. Dosud se málo zdůrazňovala právě ta lidská, všední stránka Husovy osobnosti. Na pozadí toho, co víme o jeho konečném osudu, je tento obraz tím tklivější.
JANA NECHUTOVÁ (*1936) vystudovala v Brně filozofickou fakultu, kterou v 90. letech vedla jako děkanka. Věnovala se osobnostem reformátorů Mikuláše z Drážďan a Matěje z Janova. Je členkou sboru Českobratrské církve evangelické v Brně-Židenicích.