Hus nespadl z čistého nebe
Vydání: 2023/26-27 Co hlásají velehradské zvony, 27.6.2023, Autor: Filip Breindl
Příloha: Léto s KT
Mluvíme-li o Janu Husovi, neměli bychom zapomínat na další osobnosti a duchovní atmosféru jeho doby, říká JANA NECHUTOVÁ, filoložka a pedagožka, bývalá děkanka Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Jana Nechutová představuje Jana Husa i jako docela obyčejného člověka. Snímek Evgeniia Tokmak
Za komunistické totality bylo možné o období husitství zaslechnout ledacos. Dostala jste se v dětství a dospívání k pravdivým informacím?
Měla jsem doma skvělý korektiv ve své mamince, která byla velmi vzdělaná a kulturně-historicky poučená. Ne že by mi rovnou říkala, že nás to ve škole učí špatně, ale nějak jsem nasála jinou duchovní atmosféru a ta už to spravila sama. I v českobratrském evangelickém sboru, v němž jsem vyrůstala, jsem se dozvídala věci jinak než ve škole. Zpočátku jsem ten rozpor nevnímala, teprve později se ukázalo, že si budu muset vybrat, jak a kudy. Nebylo to jednoduché, na té cestě jsem i bloudila.
Studovala jste klasickou filologii. Jak jste se od latiny a řečtiny dostala k českému 14. a 15. století?
Antika mě samozřejmě poutala, protože pro mladého člověka je polem skýtajícím prostor všelijakým romantickým představám a interpretacím. Záhy jsem ale prchla do oblasti, která mě poutala ještě víc, což byla křesťanská antika a rané křesťanství. Odtud byl už jen krůček k prostoru české reformace. Na počátku své profesní dráhy jsem se ve Státním oblastním archivu v Třeboni naučila pracovat s rukopisy a starými tisky, průběžně jsem se vzdělávala v dějepisu a narazila na osobnost z husitské doby, která mě ohromně zaujala, a to byl Mikuláš z Drážďan. Na filozofické fakultě jsem se mu pak mohla věnovat a období české reformace jsem zůstala věrná dodnes.
Ve smyslu romantických představ, jak jste je popsala u antiky, na vás doba rané české reformace nepůsobila?
V mém případě tomu tak opravdu nebylo. Dodnes jsem ve vztahu ke středověku emočně rozdvojena, protože vědomě a systematicky zavírám oči před jeho temnými stránkami, které jsou opravdu vydatné. Válečné události, morové rány, to byl naprostý děs. Tou přitažlivější stránkou je duchovní atmosféra, literatura, teologie, je to i hudba a výtvarné umění, i když to mě nikdy tolik nepoutalo, protože jsem spíše člověk písmen a knih než obrázků a soch.
Jaká byla ta duchovní atmosféra Husovy doby?
Hus nespadl z čistého nebe. Měl velikého předchůdce Johna Wycliffa a měl úžasné pokračovatele a žáky. Bylo to určité duchovní prostředí, ve kterém šel stranou panující, mocný a soudící Kristus a do středu se dostával Kristus trpící, umučený a sloužící. Lidé se shromažďovali a poslouchali slovo Boží, tenkrát byl velký rozmach kázání v celé střední a západní Evropě. U nás ta řada začíná německy mluvícím Konradem Waldhauserem, pokračuje Milíčem z Kroměříže, Matějem z Janova, a z česky píšících to byl Tomáš ze Štítného.
Matěji z Janova jste se věnovala důkladně.
Jemu jsem skutečně propadla. Objevovala se teorie, že Matěj z Janova byl původcem utrakvismu neboli přijímání pod obojí, což zdaleka tak nebylo. Byl ale velkým příznivcem denního přijímání eucharistie, a to i laiky. A v ekleziologické oblasti to byla pak otázka, co je to církev, že je to communio sanctorum (společenství svatých), a nikoli lidskýma rukama vytvořená a řízená instituce. Ani Hus, ani Janov nepopírali kompetence církve, ale oba spolu s Wyclif-
fem tvrdili, že této lidské instituci je nadřízena jiná instituce, které se pozemská hierarchická struktura bude zodpovídat.
Postrádáte tento širší kontext v debatách o Husovi, které se vždycky kolem jeho červencového jubilea objeví?
Ano. Musím bohužel říct, že zájem o tyto věci upadá, a to i v mé Českobratrské církvi evangelické, která se začala více než k české reformaci hlásit k reformovanému Kalvínově směru a směru Lutherovu.
Proč si myslíte, že to tak je? Může to souviset s obavou, že je to pořád kontroverzní postava?
Ne, tohle tam zcela zaručeně roli nehraje. Česká reformace se v evropském prostoru neprosadila. Historik Petr Čornej ve svých pracích o husitství ukázal, že česká reformace stála o to, rozšířit své pojetí po celém tehdejším světě. To se ale podařilo až Lutherovi, který ostatně po původní skepsi začal na Husa odkazovat.
Tím slovem kontroverzní jsem mínil hlavně to, jak Husovu osobnost zneužili pro své potřeby třeba komunisté.
Nevím, zda bych mluvila přímo o zneužití. Komunistická idea, pak i ideologie, se mohla na mnoho věcí z křesťanství odvolávat legitimně: rovnost všech lidí před Bohem (i když marxisté by si toho Boha odpustili), ochrana slabších před zvůlí mocných, kritika nenasytnosti. Jenže komunistická ideologie to zcela vyjmula z duchovní dimenze a důsledkem je hlavně to, že lidé už nevnímají náboženský přesah. Natřeli to Marxem, nebo spíše Leninem, neřkuli Stalinem, a už bylo zle.
Doznívá ještě některý z mýtů o Husovi a husitství, které se šířily třeba za totality?
Bohužel doznívá, i když asi odchází s mou generací: pořád se u svých vrstevníků setkávám s tím, že „s katolíky prostě ne“. Dnes jsme s ekumenou velice daleko, pravdou ale je, že někteří z mých vrstevníků jsou vychováni v tom, že jsme 300 let úpěli – a samozřejmě protireformace byla ohavná, ale víme, jak to bylo v jiných zemích, třeba i protestantských – a že nám upálili Husa, a proto si s nimi nemáme začínat.
Co bude potom, až to překonáme?
Budeme vědět, že se modlíme k témuž Bohu, směřujeme s Boží pomocí tamtéž, jen k tomu každý používá cestu, na kterou byl povolán a postaven, ať je katolík, či evangelík. A já bych byla ještě otevřenější a počítala do toho i cesty, které znají jiné náboženské systémy než křesťanské.
Mluvili jsme o potřebě mluvit o širších souvislostech Husovy doby. Čeho bychom si měli více všímat u samotného Husa?
Třeba jeho obyčejné lidské stránky. Skvělým zdrojem je jeho korespondence. Například jak před svým upálením rozdal svůj majetek: komu brevíř, komu suknici a tak dále, to je obrovsky dojemné a také lidsky srozumitelné. My jsme před dvěma roky vydali překlad všech Husových promočních řečí. V nich potkáváme úplně jiného Husa než kazatele, karatele a reformátora. Poznáváme ho jako středověkého vzdělance, který ale má velmi blízký vztah k těm jen o něco mladším mužům, kteří před ním stojí. V promočních řečech vzpomíná, jak šli Prahou, ten se opil a tomu se líbí Blaženka a tak. Dosud se málo zdůrazňovala právě ta lidská, všední stránka Husovy osobnosti. Na pozadí toho, co víme o jeho konečném osudu, je tento obraz tím tklivější.
JANA NECHUTOVÁ (*1936) vystudovala v Brně filozofickou fakultu, kterou v 90. letech vedla jako děkanka. Věnovala se osobnostem reformátorů Mikuláše z Drážďan a Matěje z Janova. Je členkou sboru Českobratrské církve evangelické v Brně-Židenicích.
FILIP BREINDL
Sekce: Přílohy, Speciály, Rozhovory, Články
