Přihlásit se
Archivní článek
Grázlíkům chybí láska a domov
17. 3. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Na uličníky si dnes stěžuje kdekdo. Děti se prý změnily: jsou drzé, bez trpělivosti a nectí starší. Je tomu opravdu tak? Ptáme se dětské psycholožky HANY IMLAUFOVÉ z pražské Křesťanské pedagogicko-psychologické poradny.
Vydání: 2015/12 První krajané dorazili do Česka, 17.3.2015, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Dobře vychovat malé rošťáky dá pořádnou dřinu. Někteří proto vyrůstají jako dříví v lese.... Snímek archiv KT
Na mládež si přece stěžuje každá generace… Ale je pravda, že přibylo ratolestí s poruchami pozornosti. Dnes je mnohem více netrpělivých dětí (ale i dospělých) a ve společnosti obecně také poklesla úcta k autoritám.
Dnešní potomci vyrůstají ve zmatku. Mnozí žijí v neúplných rodinách, neznají hranice či srozumitelné výchovné přístupy. Spousta dětí také nezažívá bezpodmínečnou rodičovskou lásku, rodiče na ně nemají čas, přibývají tzv. dvoukariérová manželství, což je v důsledku nezájem o děti. Důvodů je ale mnohem víc, třeba i neblahý vliv médií a morální úpadek společnosti.
Děti vždy signalizují, když se necítí milovány, když nejsou naplňovány jejich potřeby a velmi často to dělají zvláštními způsoby. Svým nevhodným chováním vždy „volají o pomoc“. Především bych doporučila, aby rodiče budovali svůj partnerský vztah. Budou-li totiž potomci zažívat, že vyrůstají v prostředí lásky, porozumění a bezpečí, dostanou obrovský základ i pro své budoucí vztahy.
Pak také potřebují zakoušet, že jejich rodiče je mají rádi bezpodmínečně, že jsou oceňovány a chváleny. Děti všech věkových kategorií potřebují od rodičů zájem a pozornost. Je nutné, aby rodiče trávili se svými dětmi dostatek času. Aby se zajímali o to, čím jejich dítě žije. V neposlední řadě by to mělo být hodně společných zážitků, které posilují rodinnou pospolitost. A v křesťanských rodinách by neměla chybět společná modlitba, protože ta do rodinné duchovní intimity také patří. A manželé-rodiče by se samozřejmě měli i spolu, jako pár, za své děti modlit.
Don Bosco je můj milovaný světec a také velký vzor. Byl to muž pevný a rázný, ale také upřímně a bezpodmínečně milující. Každý, s kým se setkal, se cítil tak milován, že si myslel, že ho má Don Bosco nejraději. Uměl v mladých lidech vidět vždy to dobré, měl o ně opravdový zájem. Tento jeho přístup, vycházející z obrovského nasazení, je opravdu nadčasový a může být pro každého z nás inspirací. Přeji všem rodičům, pedagogům a vychovatelům, ale i kněžím a těm, kteří mladé lidi jakýmkoli způsobem doprovázejí, aby se jim dařilo mít aspoň kousíček tohoto vzoru v sobě.
