Nepůsobilo na nás drasticky, že Jeníček s Mařenkou strčili ježibabu do pece. Nepřišlo nám nepřirozené, že myslivec rozpáral vlkovi břicho a nasypal do něj kamení, že si vlk ubrousil jazyk, aby měl hlásek, „jak když zpívá konipásek“, ani nám nebylo divné, když Jezinky svlékly Smolíčka a položily ho do korýtka.

 

Čím to tedy je, že až teď, když takové pohádky čteme našim nejmenším, vidíme násilí v celé jeho realitě? Všude čteme, jak má násilí v televizi, ve hrách a všude kolem nás špatný vliv na děti. Týká se to i násilí v pohádkách?

 

Psycholožka Eva Pecha Šimotová, která se dlouhodobě zabývá folklorními vyprávěními, zdůrazňuje, že děti pohádky potřebují, neboť jsou důležitou součástí výchovy a zdravého vývoje. „Cílem pohádek je vnášet řád do světa, který je zvlášť pro předškolní děti nesrozumitelný a chaotický. Tím, že obsahují témata, která se našich nejmenších týkají (například sourozenecké žárlivosti, závislosti na rodičích, pocitu vlastní jedinečnosti a podobně), jim pomáhají lépe se orientovat ve skutečnosti. Tím, že zobrazují různé specifické krize a jejich řešení, dávají dětem tušit, že spousta jejich vrstevníků zažívá stejné problémy jako oni. Je to taková dětská psychologie v kostce,“ přibližuje psycholožka.

 

Po zásluze potrestat

 

Podstatné je, že násilí není v pohádkách prvoplánové. „Většinou je tam zobrazováno jako trest a velmi často jsou postavy stiženy tím, co chtěly páchat na ostatních. Vlk se chtěl přejíst a jeho nenasytnost způsobila jeho zkázu. Podobně ježibaba v perníkové chaloupce. Pro děti je rozhodující, že pohádka dobře dopadne a že je zlo po zásluze potrestáno. Pocit zadostiučinění přebije negativní pocity z násilí,“ říká psycholožka. Děti podle ní kladou velký důraz na spravedlnost a nevidí pohádkové násilí jako něco krutého. Určitě se tak nemusíme obávat, že dítě bude mít z pohádek traumatický zážitek. Jestliže však rodičům přece jen přijde něco hodně drastické, mohou se uchýlit k těm verzím klasických pohádek, kde násilí není tak detailně podáno a které jsou pro rodiče vzhledem k jejich potomkovi přijatelnější.

 

Tím, že je ve čtených pohádkách násilí znázorněno symbolicky, a navíc se odehrává na neurčitém místě v neurčitém čase „za devatero horami a devatero řekami“, není pohádková agresivita pro děti ohrožující – oproti například zfilmovaným pohádkám. Eva Pecha Šimotová ještě podotýká, že se obáváme fyzické agrese v pohádkách, ale mnohdy nás nenapadne, že je v nich také psychické násilí, které může naše potomky zúzkostňovat a znejišťovat mnohem víc. „Když macecha vyžene děti z domova, útočí to na psychiku dítěte mnohem víc, než že se ježibaba upekla v peci. Pohádky ukazují, že život není vždy jen dobrý a že je potřeba překonávat různé překážky. Souvisí to s hledáním vlastní identity, samostatnosti, s posunem na vyšší vývojovou úroveň. Takže i takové věci do pohádek patří,“ uzavírá psycholožka.