Já se vám někdy chovám jako chlapík, co se jej „taky dotkla“ postní doba. Jak se to říká? „V postu jdu do sebe – jím plesnivé sýry, piju stará vína a jezdím v autě bez střechy.“ Jednoduše – postní doba začala, a já nezměnil vůbec nic, naopak, stále toužím po něčem lepším, výkonnějším, akčnějším. Cítím ale, že něco pro něco a pro někoho přece udělat musím! Ve svém elektronickém diáři sleduju: zachránit muslimsko-křesťanský dialog; zajít už konečně za těžce nemocnou paní do nemocnice; zajít na vyšetření po padesátce. Pak potřebuji dopsat tento článek. Dát na Facebook odkaz na užitečný text. A ještě… A…

 

Žádal jsem kněze, aby byli pastýři, kteří jsou cítit ovcemi. Vám, drazí bratři a sestry, říkám: neste Slovo života do všech našich čtvrtí, na pracoviště a kamkoli, kde jsou lidé a pěstují vztahy. Musíte jít ven. Nechápu křesťanská společenství, která jsou uzavřena ve farnosti… V evangeliu je krásná pasáž, která mluví o pastýři, který si všimne, že mu chybí jedna ovce, nechá těch devadesát devět a jde hledat tu jedinou. My však máme tu jednu a chybí nám jich devadesát devět! Musíme jít za nimi! Jsme menšinou, a nepociťujeme zápal, apoštolskou horlivost vydat se, jít a najít těch devětadevadesát? (z promluv papeže Františka)Ilustrační snímek Alena Scheinostová

 

…A potřebuji si připomenout, že uprostřed rušné činnosti Ježíš vstával časně ráno, když ještě všichni spali, a chodil na skrytá místa, aby se tam modlil. A že pak sestupoval dolů a zcela zdarma léčil, uzdravoval a vracel lidem důstojnost tím, že nevyzdvihoval jejich hříchy, ale dával naději na přítomnost i budoucnost. Odpouštěl, uf!

 

Ta postní trojčata jedno bez druhého nemohou být. Štědrost neboli almužna mě dělá radostným, neboť „blaženější je dávat než dostávat“. Také mě učí plánovat, rozvažovat, brzdit v „šopování“. Postem konečně trochu zhubnu, dokážu si, že to dokážu, a tak trochu tím vyjádřím solidaritu s těmi, kdo hladovějí nedobrovolně. A ušetřený peníz z nenávštěvy restaurace pošlu tam, kde někomu i to málo pomůže moc. A modlitba? Tou s Janem Zahradníčkem, „když na krok vidět není, zasahuji v sám střed dění, s anděly kopí lámu v Boží při, co o hruď zdrávasů letících bez umdlení třpyt Hvězdy jitřní tmou se rozráží“. Jak vznešené a prosté zároveň. Mimochodem víte, že tuto trojici sdílí křesťané i se Židy a muslimy?

 

Při hovorech u lůžek umírajících se řeč často stočí k několika tématům: Přál bych si, abych měl odvahu žít život podle sebe, ne život podle očekávání druhých. Abych býval tolik nepracoval. Abych býval měl víc kuráže vyjádřit své pocity. Abych zůstal v kontaktu se svými přáteli. Abych si dovolil být šťastnější.

 

Dovolme si prosím být ve svatopostní době šťastnějšími! Papež František před pár dny jen tak zastavil u romského tábora na okraji Říma a spontánně se s místními pozdravil, pomodlil, požehnal jim a požádal o modlitbu. Nepochybně ty lidi učinil na chvíli šťastnými. Spot o srdečnosti a lidskosti obletěl díky našim klávesnicím mnohomilionkrát celý svět. I v tomto jdu do sebe: Chtělo by to méně klávesnicování a více setkávání.

 

Shrnuto: V postní době jím netučné sýry, víno piju střídmě a jezdím v autě se střechou. Chci si při tom všem více a vděčněji uvědomovat, co mám, když mám víru, církev, rodinu, přátele, bližní. Tak konec čtení, milí, a vzhůru do práce.