26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Zápasila jsem s Hospodinem asi rok

10. 10. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/41 Jaké sny mají staří lidé?, 10.10.2006, Autor: Ludmila Hamplová

Příloha: Doma

Jana Hrdá vystudovala Vysokou školu zemědělskou a pracovala jako zootechnička. Vdala se a narodily se jí dvě děti. Když jí bylo třicet let zasáhla do jejího života nečekaná událost: při autonehodě utrpěla zranění, které ji připoutalo na invalidní vozík. Pomohlo jí to však nalézt cestu k Bohu. Dnes Jana Hrdá pracuje v Pražské organizaci vozíčkářů, v Národní radě zdravotně postižených, je také předsedkyní Pražské krajské rady zdravotně postižených. Na její usměvavé tváři je vidět, že se nenechala těžkostmi života převálcovat, ale dokáže je naopak zúročit v práci pro lidi se stejným údělem.

Své dětství a mládí jsem prožila na Starém Městě v Praze. Znám tam každý kámen a ráda se tam vracím. Můj otec pracoval u Pražské informační služby na Staroměstské radnici. Vystudoval historii, kterou pak také vyučoval na nejrůznějších stupních. V roce 1952 si troufl na veřejné schůzi říct, že Stalin pěstuje kult osobnosti. Nemohl pak už přednášet na vysoké škole. Mamince bylo 17 let, když jsem se jí narodila. Vystudovala jsem akademické gymnázium ve Štěpánské. Měla jsem štěstí, že má studia započala v roce 1968 – tedy v období politického rozvolnění. Naše škola se tehdy vrátila k systému osmiletého gymnázia a měla dvě větve – klasickou a kybernetickou. Na kybernetické větvi se vyučovalo ovládání počítače, který tehdy zabíral celé patro a muselo se k němu chodit v gumových galoších, aby se tam nezavlekl prach. Přihlásila jsem se na klasickou větev, kde se po pětadvaceti letech opět zavedla latina a řečtina. Většina mých kolegů vystudovala medicínu a jiné příbuzné obory, já šla na zemědělskou školu. Chtěla jsem sice studovat orientalistiku, ale to bylo z politických důvodů nemožné. Dnes jsem ráda, že jsem vystudovala právě tuhle školu.
Vdala jsem se již na vysoké škole, můj manžel byl stavební inženýr. Do zaměstnání jsem nastupovala těhotná. Pracovala jsem v Nelahozevsi, v podzámčí zdejšího zámku naproti domku Antonína Dvořáka. Novosvětská je tam skutečně slyšet...

Přesto přijď
Po narození dcery Kačky jsem byla čtyři roky na mateřské. Po roce nám přibyl Fanda. Mezitím jsme se odstěhovali do Chrášťan u Prahy, kde bydlíme dodnes. V roce 1982 jsem měla autonehodu a ocitla jsem se na vozíčku. Následoval více než rok v různých nemocnicích a v rehabilitačním ústavu Kladruby. O děti se staral manžel, jeho rodiče a moje maminka. Tehdy jsem se se svou situací nedovedla vyrovnat, podléhala jsem sebelítosti. Chodili za mnou přátelé a také farářka husitské církve Míša Procházková. Je jen o dva roky starší než já a právě ona se mnou prožívala můj boj s Hospodinem, protože Já Ho tehdy skutečně nenáviděla: stal se mi úraz a ještě mi poměrně krátce na to zemřela maminka, která se o nás starala. Vůbec jsem neměla pocit, že Bůh je láska a že by miloval zrovna mě. Zápasila jsem s Hospodinem asi rok. Uvěřila jsem v okamžiku, kdy jsme po smrti maminky zůstali úplně sami. Tehdy jsem v nejvyšší nouzi zavolala větu, která se v husitské liturgii několikrát opakuje: „Pane, nejsem hoden, abys přišel pod mou střechu, ale Ty přesto přijď!“ A On přišel a už tady zůstal. Křečovitě jsem se držela a držím Jeho ruky.
Moje maminka před svou smrtí napsala srdceryvný dopis na ministerstvo zdravotnictví a sociálních věcí (tehdy bylo společné), v němž popsala, co se s námi stane, jestliže nám sociální péče nepomůže. Na pečovatelskou službu Prahy-západ pak přišel příkaz z ministerstva, aby se o nás postarala. Řekli, že nám jsou sice ochotni péči zaplatit, ale člověka, který by ji fyzicky dělal, nemají. Sehnala jsem si tedy kamarádku, která se péče ujala. V roce 1985 jsem tak začala jako první v České republice s osobní asistencí. Hledala jsem si prostřednictvím inzerátů v kostelech další dobrovolníky, kteří by mohli pomáhat. Byla jsem pokřtěná v husitské církvi, ale pomoc jsem hledala i v kostelech ostatních křesťanských církví. Pro mě není křesťanství zúžené na jedinou církev, prožívám ho jako hluboké sourozenecké vztahy v Kristu se všemi lidmi.
Lidi, kteří mi pomáhají, opravdu posílá Bůh. Stálou péči potřebuji skoro pětadvacet let, a přesto stále chodí další a další. (Za ta dlouhá léta se mezi nimi objevily pouze dvě ženy, které mě okradly.) Dnes službu osobní asistence nabízejí různé neziskové organizace, které na ni získávají peníze z grantů. Ale peněz je i tak málo. Za hodinu práce asistentů platí uživatelé od deseti do sto padesáti korun - v naší Pražské organizaci se hradí patnáct korun. Já potřebuji nepřetržitou celodenní péči a mám od organizace zaplaceny 3 a půl hodiny péče denně. Zbytek - jsou to vlastně všechny peníze, které vydělám - dávám na osobní asistenci.
Letos na jaře se mi splnil životní sen, když jsem se svými přáteli strávila skoro měsíc v Izraeli. Bolí mě srdce, když sleduji, jaká situace tam dnes panuje.
JANA HRDÁ
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou