Vydání: 2010/26 Gustav Mahler, 23.6.2010, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Patrně první, kdo kdysi prošel nehostinné hvozdy mezi bavorskou a českou částí centrální Šumavy, byl záhy po roce 1040 benediktinský mnich Günther. Tento někdejší vlivný durynský šlechtic a přítel německých císařů i českých knížat se tehdy rozhodl opustit klášter, který založil v bavorském Rinchnachu, a žít hluboko v lesích jako poustevník. Usadil se na místě nedaleko Hartmanic, jemuž se zásluhou údajně léčivého pramene říká Dobrá Voda, a proslul pak kromě jiného budováním stezek spojujících obě sousedící země. Právě tato skutečnost se stala po staletích jakýmsi pomyslným mottem poutí, které po roce 1990 navázaly na starou poutní tradici k tomuto světci, na české straně známějšímu jako svatý Vintíř. Původní svatovintířský kostel, který dala na Dobré Vodě roku 1734 vystavět kněžna Eleonora Schwarzenbergová, byl po otevření hraničního pásma díky německým rodákům zrenovován a jeho interiér doplnil jedinečný skleněný oltář – dílo české sklářky Vladěny Tesařové. Po tzv. Vintířově stezce, po níž měl podle tradice světec do Dobré Vody přijít, sem pak každoročně se začátkem léta mířili poutníci z Rinchnachu k uctění tohoto oblíbeného patrona Šumavy. „Časem se ale začalo zdát, že úspěšně obnovená tradice zase upadne,“ vzpomíná pražský jáhen Jan Pečený, který jako obdivovatel Šumavy patří k pravidelným účastníkům svatovintířských poutí. V místě, které dodnes nezapře smutné dědictví válečných a poválečných událostí, totiž chyběla příslušná odezva z české strany a přilehlé farnosti organizovaly své pouti v jiném termínu. Proto se Jan Pečený s rodinou před dvěma lety rozhodl ke vstřícnému kroku: „Aniž rinchnašští poutníci něco tušili, vyšli jsme jim na hranici naproti a uvítali jsme je dobrým slovem a hltem becherovky,“ prozrazuje. Gesto se sešlo s ohlasem, a tak se čeští a němečtí poutníci setkali letos 6. června na pěším hraničním přechodu Gsenget už potřetí. Za společné modlitby růžence pak v krásném počasí pokračovali přes nedaleké Prášily na Dobrou Vodu ke společnému slavení poutní mše, které se vedle kašperskohorského faráře Vavřince Skýpaly a kněží z Rinchnachu zúčastnil také Mons. Frühmorgen z Ackermann-Gemeinde, jenž v roce 1990 stál u obrody svatovintířské poutní tradice.

Domluvit se řečí lásky

Pro Jana Pečeného je sv. Vintíř jedním z prvních skutečných Evropanů, uvažujících nad hranice etnik a států, a u světcovy snahy propojit přeshraničními stezkami Čechy a Němce se zastavil také ve svém poutním kázání. „Společným slavením eucharistie chceme vyjádřit, že Bůh nedělá rozdíly mezi národy ani sociálním postavením, ale že jsme si před ním všichni rovni. A toto místo, tak milé svatému Vintíři, nám dává příležitost autenticky prožít vědomí, že i když pocházíme z různých míst a třeba ani nemluvíme stejnou řečí, jsme si všichni navzájem bratry a sestrami,“ řekl Pečený. Zároveň připomněl, že křesťanská láska je univerzálně srozumitelným jazykem, umožňujícím překlenout také oboustranná ublížení v historické minulosti, a prosbou za jednotu v „násilně roztrženém srdci Evropy“ také celá slavnost vrcholila. Letošní stošedesátka poutníků z obou stran hranice tak možná – přinejmenším na jeden den – podala příklad bratrské přeshraniční spolupráce. „Problém je ale v tom, že vlastně zachraňujeme dobré sousedské vztahy z Prahy,“ podotýká Jan Pečený. „Přitom právě katolíci by měli být nad nějaké národnostní animozity povzneseni.“ Po fyzických cestách šumavskou krajinou, které už jsou nejednou pečlivě obnoveny, je teď podle něj načase obnovit také cesty od člověka k člověku. Proč by alespoň jednou ročně nemohli pro změnu čeští sousedé putovat přes hranici do Bavorska? Zatím je tu zavedená možnost společných poutí na českou stranu – svatovintířská slavnost se na Dobré Vodě opakuje ještě 7. 10. na světcův svátek a v letním čase se čeští a němečtí poutníci mohou setkat též na společné pouti k Panně Marii Sněžné v Kašperských Horách, a to 1. srpna.