Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Alena Scheinostová

Příloha: Doma

Jedno děťátko se večer nechá uložit do postýlky, zavře oči a spí. Jiné ne a ne „zabrat“: křičí, dožaduje se kojení, chce být s maminkou… celou noc! Kdy mu vyhovět a kdy je nechat plakat? A jak zajistit vlastní nerušený spánek? Aby děti dobře usínaly a klidně spaly, poradí HANA PERGLEROVÁ, ředitelka pražského A centra a lektorka programů péče o nejmenší.

Mohou dobře spát všechny děti, nebo je to u těch živějších na nějaký čas ztracené?

Povaha dítěte je důležitá, každé je jiné, a zatímco jedno se unaví a usne, druhé je přetažené a samo usnout nedokáže. Rozhodujeme ale my rodiče, přesněji naše postoje. Když dítě v noci pravidelně uklidňujeme tak, že je kojíme nebo chováme, a jinak si to nedovedeme představit, skončíme úplně jinde, než když vycházíme z toho, že se v noci bude spát.

Malé děti potřebují spát zhruba 10–12 hodin denně. Jak jim je zajistit?

Základ klidného spaní je v tom, co se děje přes den: když dítě ve dne získá pevný rytmus, pokračuje v něm i ve spánku. To předpokládá vytvořit dítěti pravidelné zvyky, například ohledně jídla, hraní, ukládání, podle kterých se může orientovat. Jejich rytmem se svět pro dítě stává čitelný. Zhruba do tří měsíců mají děti rytmus tříhodinový, to znamená, že během této doby si jednou potřebují hrát, jednou se najíst, jednou vyspat. Do jednoho roku se jim pak tenhle interval postupně mění na čtyřiadvacetihodinový. V prvních letech života je tedy na místě vytvořit dítěti rytmus, aby se samo a nenásilně naučilo klidně usínat a spát. Teprve potom z něj můžeme uhýbat, například na dovolených či při návštěvách. Což je samozřejmě ideál – zvláště při více dětech se mu budeme jen blížit, ale těžko ho dokonale naplníme.

Čím dalším můžeme u dětí dobré spaní podpořit?

Hodí se dítěti rozlišit denní a noční spánek a naučit je, že přes den není úplná tma a úplné ticho. Pro pohodu dítěte je vhodné, aby se probouzelo tam, kde usne, což je trochu problematické, pokud usíná v šátku nebo v náručí. Nejmenší děti také není od věci na spaní zavinovat, protože je snadno vzbudí bezděčný pohyb ze spánku, například když rozhodí ruce. A obecně je dobré ukládat dítě po jídle, protože organismus se po jídle zpomalí a utlumí. Což ovšem neznamená čekat s kojením až na čas spánku, aby miminko neusnulo u prsu.

Některá miminka ale jinak neusnou…

U dětí do 3–4 měsíců to skutečně je skoro pravidlo. Později je ale dobré dávat jim jíst dřív než těsně před usnutím. K upevnění návyku totiž patří i opakující se věci, které dítě obklopují. Může to být postýlka, pyžamko, plyšák, ale když je to naučíme, také maminka nebo kojení. Pokud si s nimi dítě zvykne usínat, bude je vyžadovat nejen přes den a večer, ale i v noci, kdykoliv se probudí. Potřeba nočního kojení fyziologicky ustává už kolem půl roku. Jenže my dítě často naučíme se sáním uklidňovat, protože nepoznáme, že si pláčem říká o pozornost, spánek, a ne o jídlo, stále mu nabízíme mléko, a tak k němu pak v noci vstáváme každé tři hodiny ještě dlouho poté, co noční krmení přestalo potřebovat. Dětské zlozvyky totiž často vycházejí z nás a z toho, že my sami dětem nedokážeme vytvořit odpovídající podmínky.

Je tedy lepší nabídnout dítěti na spaní dudlík?

Pokud se dítě skutečně chce sáním především uklidnit, pak ano. Některé děti ovšem dudlík nechtějí a některé si místo něj najdou paleček. Podle mě je ale lepší cucat, než aby se dítěti rozhodil rytmus jídla. Platí ovšem, že když dítě cucá ještě ve třech letech, ať už paleček nebo dudlík, nejspíš citově strádá nebo reaguje na nějaký problém v rodině. Podobné je to i s nočním pitíčkem u postele.

Děti také často klidněji spí v rodičovské posteli.

Tady záleží na rodině. Pokud to tak vyhovuje jak dítěti, tak vám, je to v pořádku. Dítě by ale nemělo spát uprostřed mezi partnery, jakkoliv je to praktické, protože tak narušuje konstelaci rodinných vztahů. A společné spaní by samozřejmě nemělo být na překážku partnerské intimitě. Nezapomínejte, že i když vám spát s dítětem může být příjemné, některé děti lépe spí samy a blízkost rodičů je ve spaní ruší.

Co dělat, když se situace vymkne z rukou a dítě odmítá spát, budí nás a křičí?

Když malé dítě brečí, vždy to znamená, že něco potřebuje. Nemůžeme je v tom „nechat“, jinak si utvoří zkušenost, že je na své problémy samo; ne vždycky mu lze ale vyhovět. Na kurzech a přednáškách A centra (program najdete na www.acentrum.eu) učíme maminky, a nejen co se týká spaní, různým řešením. Návštěvnice samy si zde také vyměňují užitečné zkušenosti. Za všechny například tzv. Estivillova metoda učí, že se dítěti před uložením ještě krátkou dobu plně věnujeme, aby se nasytilo naší láskou, poté ho ve stanovený čas uložíme. Když pláče, přijdeme za ním, a aniž je z postýlky vyndáme, ujistíme je o své lásce, ale zdůrazníme, že je čas spát. Přicházíme za ním po minutě, pak po dvou, postupně intervaly prodlužujeme až ke dvaceti minutám, kdy případně začínáme znovu, dokud dítě neusne. Dítě samozřejmě brečí, cítí ale vaši důslednost a pevný postoj – a do tří dnů obvykle začne dobře spát. Sousedé to vydrží a staršího sourozence je možné poslat na pár dní k babičce. Pokud má maminka strach, že pláč neustojí, ať zapojí tatínka: ten není cítit mlékem, tudíž dítě nerozptyluje, a navíc bývá víc „v pohodě“, což může pomoci z bludného kruhu ven.