Vydání: 2019/10 Proč studovat teologii?, 5.3.2019

Příloha: Doma 10

Muž má být ale také starostlivý, pokorný, rodinný typ, co se nikam netlačí, co upozadí svoje ego. Nebo ne? Muž má být oboje.
Mladý muž má nejdřív letět, poznat svou sílu a schopnosti. Má usilovat o svůj rozvoj, dosahovat cílů, které si vytyčil, má bojovat o život. Jde o jakýsi divoký tanec přežití, kdy dělá všechno pro to, aby přežil.
Čas posvátného tance
Kolem čtyřicátého roku života však zjistí, že už žádný další růst v oblasti úspěchu a dosahování nestačí, a narazí na své limity. Nastává čas posvátného tance, kde všechno má své místo, kde neplatí buď – anebo, černé nebo bílé, ale platí obojí – to i ono. Kde nikdo neprohrává. Je to životní etapa, kde se muž učí porozumět hluboké pravdě, že utrpení je součástí životního balíčku. Hlouběji si uvědomuje vlastní zranitelnost a stín. Postupně chápe, že přílišné lpění na výkonu, úspěchu a stoupání ho už ničemu nenaučí. Už ví, že hledání viníka, proč se mu stalo to či ono, nedává žádný smysl.
Je to čas proměny. Muž objevuje, že všechno se stává součástí duchovního života, protože se mu vše stává dobrým životním učitelem – od ranního probuzení až po usínání. Neexistuje uvnitř a vně, my a vy, věřící a nevěřící. Nemá potřebu lidi dělit. Zároveň bytostně ví, že už nestačí „zbožné povídání“ o éterických postavách kdejakých světců, ale nastupuje nutnost hluboké bytostné konfrontace s velkými biblickými vzory včetně postavy Ježíše Krista. Je to životní etapa, ve které muž kalibruje svůj příběh s velkým Božím příběhem, jehož je nedílnou součástí.
Úspěch je jízda po povrchu
Důležité však je, aby, než začne tančit ten posvátný tanec, protancoval boty v tom divokém, který má svou hodnotu nejen jako předehra k posvátnému tanci, ale i sám o sobě. Jen ten, kdo je schopen zatančit divoce a naplno, může pak vstoupit do tance posvátného – a rád. Jistě, stále je kolem dost mužů, kteří tančí divoký tanec. Život jim klouže po povrchu – to, co je důležité, je pouze horizontála. Svoji hodnotu vidí pouze v tom, čeho dosáhli a v čem jsou úspěšní. Sami sebe se ptají, na co mají ještě nárok, a ne za co by měli ještě vzít odpovědnost.
Dlouhodobě chybějící pravá a poctivá vertikála, smysluplné rituály dospělosti, růstu a stáří prohlubují chaos dnešního muže a jeho neschopnost dát se nějak dohromady. Současně to, co bylo dříve výsadou mužů a na čem se mohli divoce roztančit, už patří někomu jinému. Stát pomůže se zajištěním rodiny, ženy zvládnou držet krok nebo muže v lecjakém zaměstnání či dovednosti i předčí.
Nečekat „až to přejde“
A tak čas od času zahlédneme frustrované muže, které podvědomé hledání podstaty nakonec zahání někam mimo sebe, mimo partnerství, mimo rodinu. Odcházejí na fotbal, rybařit nebo do garáží, kde čekají, „až to přejde“. Ve svém okolí a následně v sobě samém podvědomě hledají prapůvodní mužské archetypy krále, bojovníka, milovníka a mudrce, ale potkávají se na mnoha úrovních života, včetně té náboženské, spíše s jejich stinnými stránkami, kde nechybí falešné nároky na bezchybnost. Místo krále nacházejí tyrana nebo slabocha, místo bojovníka pak agresora nebo násilníka, místo mudrce manipulátora, místo milovníka požitkáře.
Tak jako v první etapě potřebuje mladý muž od starého povzbuzení, ocenění a dodání odvahy, ve druhé etapě potřebuje moudré učitele a vzory, aby neztrácel čas v nekonečném hledání dalších zážitků a úspěchů, ale v hledání moudrosti na cestě sestupu.
Máme ještě naději, že muži pochopí, že nejsou ploší, ale mají své začátky a konce? Že musejí prožít obě části příběhu, aby moudře zestárli? Máme. Zkušenost, že mnozí mužové a otcové se na tuto cestu divokého a posvátného vydali a vydávají, je nadějí, že generace jejich synů a dcer budou mít ke komu vzhlížet. A dosavadní soumrak otců se stane jejich rozbřeskem.