Vydání: 2020/37 S nunciem na pouti v Hájku, 8.9.2020, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma 37

Podle statistik Ústavu pro informace ve vzdělávání narostl za posledních deset let počet dětí s vadami řeči a s narušenou komunikační schopností téměř o 50 %. Speciální pedagogická centra uvádějí, že každé třetí až čtvrté dítě má větší či menší poruchu komunikačních schopností. V některých případech takovému dítěti nerozumí ani učitelky, ani vrstevníci.
Nejčastěji je to dyslalie neboli patlavost, která současné prvňáky trápí: dítě neumí správně vyslovovat některé hlásky, jako např. r, ř, sykavky, nebo neumí hlásky použít ve slovech, případně je vynechává nebo zaměňuje. Zkrátka „patlá“. Přitom je to věc, s níž se dá pracovat. Učitelky na základních školách krčí rameny, že zatímco dřív bylo patlavé dítě v první třídě výjimkou, dnes mají poruchy artikulace i čtvrťáci nebo páťáci. A může to pak přetrvat až do dospělosti.
Kateřina Denemarková, která pracuje v Církevní logopedické škole Don Bosco, vypráví, že obzvlášť po roce 1989 za ní začali docházet dospělí jedinci, kterým jejich dyslalie vadila v podnikatelské dráze. „Byli to často manažeři a lidé, kteří se prezentovali řečí, a vadilo jim, že patlají,“ uvádí. Pokud nebyla na vině např. orgánová vada, ale jen skutečnost, že hlásku tvořili na špatném artikulačním místě (špatně kladli jazyk), byla náprava možná během několika měsíců. Ovšem, jak podotýká Kateřina Denemarková, ti lidé byli motivovaní s tím něco dělat. A to dnešní děti příliš nejsou. „Rodiče dětem nečtou, nezpívají s nimi, neučí je básničky, pohybové veršovánky a nemají na ně čas. Děti odmalička vyrůstají u televize a počítače,“ míní Denemarková. Dyslaliků proto přibývá.
Bohužel i v případech, kdy logopedové dávají dětem a jejich rodičům přesný návod, jak doma cvičit, se úspěchy nedostavují – zkrátka proto, že si rodiče na procvičování neudělají čas. „Ideální by bylo cvičit pravidelně každý den. Ale i kdyby to bylo jen pětkrát týdně pět až deset minut, třeba před Večerníčkem, aby se to spojilo s nějakým rituálem, bylo by to skvělé,“ doporučuje logopedka. To je ovšem pro mnohé problém.
Učitelka z MŠ Čtyřlístek v Lysé nad Labem, Irena Vajdíková, si i proto udělala kurz logopedické prevence a už dva roky s dětmi ve třídě dělá Jazykohrátky. „Jsou to patnáctiminutové chvilky, kdy si vezmu skupinku čtyř až pěti dětí, a to třikrát až čtyřikrát týdně, vždy v době odpočívání,“ popisuje učitelka. S dětmi procvičuje mluvidla, hybnost jazyka, dělá dechová cvičení, vytleskává a určuje počet slabik, rozvíjí zrakovou i sluchovou percepci… To vše samozřejmě musí být zábavnou formou, aby děti udržely pozornost.
„Když učitelky nemají kurz logopedické prevence, tak si mnohdy nevšimnou, že dítě nemluví úplně dobře. Třeba neměkčí, neumí vyslovit L, postavit jazyk… Pokud toto rozpoznáte až u předškoláka, je pozdě,“ konstatuje Irena Vajdíková a dodává, že stejně jako ona si za poslední roky kurz logopedické prevence udělaly už čtyři učitelky z jejich mateřské školy. Mohou tak alespoň zčásti podchytit, co rodiče doma s dětmi nedělají.
A Kateřina Denemarková dodává, že je dobře, když jsou učitelky v mateřských školách v této oblasti vzdělané, když vědí, jak děti motivovat ke správné mluvě, jak a co s nimi procvičovat, a hlavně: dokážou rozpoznat řečový problém a odeslat dítě k odborníkovi. Vedle vad, které lze jednoduše (pravidelným cvičením) odstranit, jsou totiž i řečové vady, které vyžadují zvláštní péči.