Vydání: 2022/10 Ve jménu Božím, zastavte se!, 1.3.2022, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 10

Jednoznačně narůstá počet pacientů s hráčskou poruchou nebo nadměrným trávením času na sociálních sítích, v online prostoru. A těžší je i pomoc, protože toto období přineslo v rodinách a životech dětí velké těžkosti a psychické potíže. Dříve nám k pomoci stačily třeba jen tři konzultace, nastavit rodinná pravidla a sledovat, jak se to zlepšení daří, nebo ne. Teď řešíme složité rodinné vztahy, úzkostné a afektivní poruchy, deprese i poruchy osobnosti – a směřuje to k dlouhodobějším psychoterapiím.
U našich dětských a dospívajících pacientů, kteří nedokážou sami utnout čas strávený na sociálních sítích nebo počítačových hrách, identifikujeme toto rizikové chování jako příznak nějakého vnitřního trápení. Ne že se nudí! Životem v tomto prostředí kompenzují nějaký vnitřní problém. Z největší části to bývá neschopnost pracovat s vlastními emocemi. Proto reagují únikem do virtuálního světa, kde to nemusí řešit tak natvrdo. Mívají problémy ve vztazích a často jsou to děti, které byly nějak šikanované. V online prostoru pak hledají a nacházejí kamarády, kteří mají podobné problémy v reálném světě.
Další skupinu pak tvoří děti, které nezažívají chválu a důkazy „dostatečnosti“ v reálném světě. Třeba jim to nejde ve škole, nebo jsou rodiče příliš nároční. Kluk dostane dvojku a táta mu řekne, že by to měla být jednička. Nebo že anglicky umí každý, tak jak je možné, že ty neumíš? Pocit, že jsou dobří, pak nacházejí v prostředí her, kde můžou najednou vynikat.
Omyl. Roli v tom hraje tzv. centrum odměny v mozku a funguje to stejně u látkových (drogy, alkohol) i nelátkových závislostí (hry a online prostředí). I za normálních okolností jsme mozkem odměňováni za nějaké chování dopaminem, který nám dělá dobře, vyvolává příjemný pocit. Třeba když se napijeme, máme-li žízeň, nebo když se najíme v případě hladu. To není špatně – zachovává to náš život i náš rod, takže do toho patří i sex. Člověk závislý na alkoholu cítí úlevu a příjemný pocit, hned jak se napije – ještě než na něj začne působit alkohol, prvně účinkuje právě dopamin. Alkoholik je vlastním mozkem odměněný za to, že si dal skleničku látky, na které je závislý. Podobné mechanismy fungují, když závislý na sociálních sítích dostane like (ocenění) nebo hráč zprávu v herní skupině „tys ho dobře zmasakroval, seš dobrej“. Neurobiologie je v tom podobná.
To je mýtus. Neničí si ho přímo tím, že by užíval nějakou látku, ale představte si mladého člověka, který tráví dvanáct čtrnáct hodin denně počítačovou hrou, do níž je úplně zanořený. Neregistruje, že má hlad, a když to zjistí, tak si rozhodně nedá normální jídlo. Ve špajzu sebere čokolády nebo sušenky, které mu dají rychlou energii, čímž zažene hlad, a jde zase znovu hrát. Nebo pije energetické nápoje. Může se dostávat až do stavu, kdy si způsobí metabolický rozvrat. Přičtěte k tomu spánkovou deprivaci, když hraje po nocích (třeba na dálku s lidmi z celého světa ze všech časových pásem), aniž by to rodiče vůbec tušili. Tyto děti se pak ocitají v péči pediatrických klinik, somatických lékařů a v některých případech musíme oslovit i dětský detox na psychiatrické klinice.
Zkomplikovala jim to zmiňovaná pandemie. Kontrola rodičů byla náročná, protože i výuka se odehrávala v online prostředí. A jednoho dne to celé praskne. Někdy i dramaticky.
Dítě uniká ze vztahů, ve kterých dřív bylo. Nechodí tolik za kamarády, je s ním složitější komunikace a doma se začne stranit. Dalším varováním jsou typicky u hráčů her spánkové problémy, únava, usínání ve škole. Začnou mizet čokolády a sušenky, dítě se o sebe přestane starat. Pozornosti pak jistě neujde, že s mobilem a počítačem je pořád. Nedokáže je odložit, a když ho o to požádáte, tak reaguje afektivně: může plakat, vyhrožovat, manipulovat.
Vždycky říkám rodičům: Nebojte se a zavolejte do adiktologické ambulance. Je lepší se poradit – můžeme třeba zjistit, že je to s vaším potomkem v pohodě. Ambulance poskytují jak poradenství, tak mívají i skupiny pro rodinné příslušníky.
Žít intenzivnější vztah s dítětem, zajímat se o něj, být chápavým rodičem – a na hranicích užívání informačních technologií se domlouvat. Snažit se dítěti porozumět a nebrat sociální sítě jako nepřítele, ale zajímat se, co ho na tom baví, co ho zajímá. I v případě her se ptát: „Můžeš mi vysvětlit, o co tam vlastně jde, co jsi teď dokázal, když hraješ tu hru?“ S pomocí vlastního a nehraného zájmu se pak snáze a s pochopením nastavují hranice.
Když dáte dítěti ultimativně a rozkazovačně hranice v nějaké hře nebo síti, přičemž ono cítí, že vůbec nevíte, o co jde, tak u něj nemáte respekt. Řekne si: „Ty jo, fotře, vždyť vůbec nic nevíš, tak co já bych tě poslouchal.“ To se nám ukazuje z výzkumu, není to jen nějaký můj momentální postřeh z ambulance. Když pak dítě zažije naši účast a že „tomu rozumíme“, bere nás více jako parťáky, které může respektovat jako znalce. Bude nám důvěřovat, a pak mu také dává smysl to stavění hranic.
Používáme je i tady v ambulanci. Bavíme se o nich a nastavujeme je na základě vzájemné dohody. Je to šikovnější než blokovat přístup k internetu na wifi zařízeních, které jej přenášejí. Mobilní zařízení také umějí zobrazit čas strávený na jednotlivých aplikacích – můžeme se na to společně podívat a pak se domluvit na omezeních. Dost ale záleží i na kultuře rodiny. Někde mají třeba krabici s přihrádkami, kam všichni v osm hodin večer odkládají mobil.
Na to není jednoduchá odpověď, protože mobil se stal nejen pracovním, ale také studijním nástrojem. Potřebují ho i do školy. Spíš bych se tedy klonil k tomu, aby rodiče věděli, co na počítači a mobilu dítě dělá, s kým tam je, dbali na jeho dobrý spánek, jídlo a pohyb venku a samozřejmě na živé sociální kontakty mimo okruh rodiny: farní společenství, kamarádi, ministrantské schůzky, skautský oddíl, kroužky. Vzniká tak další podpůrná síť vztahů.
Musíme zvažovat, jaké nároky na pacienta máme a jestli jsou realistické. Například co bychom mohli způsobit, kdybychom jej úplně odřízli od sítě. Sebrat dítěti mobil a počítač by pro něj byla taková sociální smrt. Je to prostě nereálný požadavek, vždyť 83 % obyvatel České republiky používá internet a z toho z velké části k práci nebo ke studiu. Je to něco, co už k nám patří, je to po nás vyžadováno společností a třeba i školou jako povinnost, nutnost. O úplné abstinenci od těchto zařízení s našimi pacienty vůbec nemluvíme. Mluvíme o redukci času, plánování času a možná se bavíme o tom, které sociální sítě nebo aplikace používat a které třeba ne.