Vydání: 2007/51 Vánoční dvojčíslo, 18.12.2007, Autor: Gabriela Plačková

Příloha: Doma

Mám nejprve napéct, pak se pustit do oken nebo si s dětmi sednout, chvíli číst, povídat a pomodlit se? Stihnu to? Kolik hodin spánku mne to všechno bude stát? Potřebuji se zastavit, rozjímat, možná zajít na mši svatou. Ale kdy? Ano, stále stejně se opakující adventní dilemata, notoricky známá, ale přesto každý rok aktuální. Některým z nás se již podařilo najít si systém, jak se tomuto předvánočnímu stresu vyhnout, mnozí se ale nechávají tímto tlakem každoročně rozmačkávat s přesvědčením, že už příští rok budou dělat vše jinak. Jenže – buďme nohama na zemi – žádné příště být nemusí a jestli chceme něco dělat jinak, dělejme to teď.

Káva od srdce
„Moje maminka každoročně před Vánocemi pracovala do úmoru. Vše muselo být perfektní, uklízelo se i na Štědrý den. Řekla jsem si, že já to takhle dělat nebudu, a skutečně jsem na tom pracovala,“ říká jedna z maminek, jež přišly do Církevní mateřské školy Srdíčko v pražských Stodůlkách na setkání „Káva od srdce“. Této mamince, která by do církevní školky ráda umístila svoji dceru, se podařilo mít dárky nakoupené již z kraje podzimu, úklid řeší průběžně během několika týdnů, Štědrý den tráví s rodinou v přírodě a domů se vracejí až na večer.
Třída „Berušek“, kde se pravidelná „Káva od srdce“ koná každé první pondělí v měsíci, voní po napečených dobrotách a ovocném čaji. Maminky, kterých je tu dnes zhruba deset, si společně povídají a vyměňují si zkušenosti s trávením adventu a přípravou na Vánoce. Svou radou jim tentokrát přišel přispět pater Mariusz Kuźniar. „Tlupa“ dětí různého věku se odebírá do přilehlé herny, sem tam se třídou rozlehne dětský pláč nebo rána od rozsypaných kostek.
Všichni jsme již mnohokrát slyšeli, že advent je pro nás příležitostí. Tou bezesporu je, ale jak ji využít a nestavět si před sebe vzdušné zámky a nebýt následně zklamán? Podle Mariusze Kuźniara bychom se v adventním čase mohli zaměřit na dvě výzvy: první se týká narovnání – vycházející z výzvy Jana Křtitele. Toto narovnání se dotýká vztahů, do nichž vstupujeme, i vztahu k sobě samému. A co si budeme vyprávět: každý žijeme v nějakých iluzích o sobě samých, hrajeme určité role, některé lépe, jiné s menší úspěšností. Škraloupů a škraloupků se najde dost.
Začněme tedy tím, že se nad sebou zamyslíme a pokusíme se na sebe podívat pravdivě. Pak přijdou na řadu druzí – náš vztah k nim a samozřejmě také náš vztah k Bohu. „V rodinném životě s malými dětmi ale nemůžeme očekávat, že náš duchovní život bude vypadat stejně, jako když jsme byli sami. Jde o schopnost se přizpůsobovat tomu novému, co přichází, a skutečně se podle toho zařídit,“ říká pater Kuźniar.

O práci se rozdělit
Druhou výzvou se podle Mariusze Kuźniara stává úsilí duchovno realizovat v konkrétním životě. Co můžeme například při našich současných možnostech udělat pro někoho ze svých blízkých? Nemůžeme si vyhradit více času na modlitbu? Na tom, že chceme mít doma na Vánoce uklizeno, není nic špatného. Jen bychom neměli dopustit, aby se to stalo naší prioritou.
„Dříve jsem se snažila doma před Vánoci všechno zvládat sama, ukázat, že to dokážu. Ale pak mne napadlo, že řeknu manželovi, aby se se mnou o práci podělil. Dnes také úkoluji naše děti. Získala jsem tak čas pro sebe, který mi při vší té práci scházel,“ říká jedna z debatujících maminek.
Někdy opravdu stačí udělat málo a posuneme se o velký kus. Před námi je pár posledních adventních dní, proto zvažme, jak s nimi naložit.