26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Potkávaly nás podobné věci

13. 9. 2005

|
Tisk
|

Simona Cigánková
Kamarádka Jarmily Balážové. Narodila se ve Zlíně, studovala sociálně-právní nástavbu a Vysokou školu ekonomickou. Za totality pracovala v továrně, pak ve finančnictví, 3 roky vedla časopis o dobrém jídle a pití, pohybovala se v marketingu a v médiích, mj. působila jako tisková mluvčí Unie svobody. Od února letošního roku zastupuje je tiskovou mluvčí pražské záchranné služby.

Vydání: 2005/38 55 let od vzniku PTP, 13.9.2005, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

„Živit se slovy“ je pro mne stále fascinující věc. Dělat tiskovou mluvčí na záchrance a v politice jsou dva naprosto odlišné způsoby práce. Tisková mluvčí politické strany tlačí do popředí politiky, sama se dostává ke slovu až tehdy, když je nějaký problém. Hodně jsem se za tu dobu naučila, byla to tvrdá a dobrá škola.

 

Když na mne maminka po několikáté přišla do pokoje, ať už zhasnu a spím, vytáhla jsem mrňavou baterčičku a četla si tajně pod peřinou. Když jsem se ráno probudila, měla jsem oči jak mýval. Romům závidím, že mají jeden jazyk, a tím se domluví na celém světě! Vidím to na různých mezinárodních akcích, kde Romy potkávám: jsou z různých zemí a baví se spolu, zatímco já tam stojím a nerozumím ani slovo, ačkoli se jmenuji Cigánková.

S tím mám stále problém; komunikovat o lidském neštěstí je pro mne velmi těžká věc. Snažím se proto svá sdělení médiím omezit na věcná fakta. V předchozích dvou letech mne samotnou zasáhla smrt několika nejbližších lidí. Díky tomu se snažím nějak postavit k faktu, že smrt zkrátka je, že si nevybírá podle našich citů, pocitů či plánů. Dřív jsem si to nechtěla připustit. I dnes se přiznávám k tomu, že mám ze smrti strach, ze smrti a bolesti. Hodně přemýšlím o tom, co bude po smrti.

Miluji rituály. Hodně silným prožitkem je pro mne návštěva kostela. Kdysi jsme byli s přítelem nakupovat víno v rakouském Kremsu a v neděli ráno jsme se stavili v místním barokním kostele na mši. V jejím průběhu jsem se rozplakala. Zažila jsem to opakovaně; prostě mne v jisté chvíli - a nemusí to být jen v kostele - zasáhne jakési koncentrované duchovno a nestačím se divit, co to se mnou udělá.

Co je pro vás v životě důležité, co byste nikdy nedokázala opustit?

Na tuto otázku pro mne existuje jediná odpověď: moje rodina. Je pro mne jedinou stoprocentní jistotou, mým zázemím, mou radostí i starostí.

Pominu-li pohodu v kruhu rodinném (která u nás panuje zejména o různých svátcích, protože jinak tvoříme poměrně dost akční a „střelené“ rodinné uskupení), a nebudu-li se zde široce rozpovídávat o tom, jak je pro můj klid nezbytné, aby všichni v rodině i mí blízcí byli zdraví, tak se občas po těžkém pracovním týdnu zasním se zavřenýma očima a vzpomínám na jednu pláž na ostrůvku Cayo Coco, který je na dosah od Kuby. Tam jdete po pláži tři hodiny a nepotkáte ani živáčka, pod vašima nohama šumí bledězelený oceán, oči vám oslepuje oslnivě bílý písek a kolem vás občas prosviští duhový kolibřík. Tam, uprostřed divoké a člověkem nedotčené přírody, jsem zažila skoro absolutní pocit uvolnění a štěstí.


* * * * *

Jarmila Balážová

Kamarádka Simony Cigánkové. Narodila se v Brně, vystudovala žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK, obor filmová a televizní tvorba. V listopadu 1992 stála u založení romské redakce v Českém rozhlase, od počátku roku 1999 pracuje jako dramaturgyně pořadů pro děti a mládež v ČT; moderovala zde také vlastní autorský pořad Rozhovory, Pěna dní a další. V televizi Nova moderovala talk-shov „A“. Od roku 2003 je šéfredaktorkou měsíčníku Romano voďi (Romská duše).                                                  

 

Seznámila nás naše společná kamarádka, která pracuje v televizi, a vytvořilo se mezi námi silné kamarádství. Simona často říká (a v podstatě má pravdu), že od okamžiku, kdy se známe, se i naše osudy začaly odvíjet podobně. Simoně v týž čas zemřel tatínek a já měla velmi nemocnou maminku. To, co nás spojuje, jsou společné záliby: obě hodně čteme, máme stejný smysl pro humor, obě se často bavíme glosováním nejrůznějších věcí a hodně nám záleží na tom, jak to slovně vyjádříme. Čeština je naštěstí dost bohatý jazyk a my ji opravdu zbožňujeme. Snad proto se obě živíme slovem.

Velmi nerada mluvím paušálně a za všechny Romy - koneckonců na to ani nemám právo. Pravda ale je, že většina Romů v Boha věří a svou víru intenzivně prožívá uvnitř, i když třeba nechodí tak často do kostela. Většina Romů si například nechává pokřtít děti. Pochopitelně ale rozhoduje individuální situace, výchova v rodině, apod. 

Co se týče jazyka, musím vás zklamat - romština má minulé časy dokonce dva. U Romů se často zdůrazňuje, že neplánují dopředu a spíše žijí ze dne na den. Jenže i to je hrozně individuální. Když například já necítím jistotu - třeba v zaměstnání - začínám být nervózní. Mě prostě  vychovávali rodiče, pro něž jistota a plánování patřilo mezi priority.

Opět to neplatí paušálně, ale třeba pojetí rodiny většinou u Romů zůstalo zachováno. Rodina, to pro nás často neznamená jen matku, otce a děti, ale širší pojetí - včetně babiček, dědečků, strejdů a tet. Ale na druhé straně dnes už bohužel najdete romské děti i v dětských domovech. A také Romky se živí na ulicích tělem. Zkrátka tradiční romské hodnoty v konfrontaci s životní realitou bohužel za své.

Moji rodiče byli pokřtění katolíci. I já sama mám k víře velmi silný vztah - je to pro mě hodně niterní záležitost. Nemám ale ráda zneužívání víry v jakémkoli náboženství, což s sebou institucionalizace víry bohužel téměř vždy nese. Nechápu, jak může věřící člověk například jedním dechem chválit toho či onoho Boha, a přitom druhým říkat, že mu jeho víra nedovoluje mít za manžela či manželku člověka jiného vyznání. Těch příkladů by bylo velmi mnoho. Být věřící pro mě znamená především chovat se podle Desatera.

Určitě rodinu, kontakt se svými blízkými. Těžce bych také nesla zklamání nebo zradu od přátel. Ale když mám někoho ráda, je to nesobecký vztah. Beru pak člověka, jaký je, a nesnažím se ho předělat. Zároveň se tím učím ovládat, být trpělivá, sama sebe mít pod kontrolou - a to je dobrá škola.

Časově je to samozřejmě náročné, ale dělám to ráda. Navíc nesnáším stereotyp ani v práci, ani v osobním životě. Baví mě ještě spousta dalších věcí - člověk by se měl v životě učit, protože ho to posouvá dál. Ale abych nevypadala jako totální workoholik, musím říct, že také velmi ráda relaxuji, cestuji a právě teď například odlétám na dovolenou. Už se těším.

 

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou