Popelka nazaretská v podání studentů
Vydání: 2008/31 Olympiáda: nejen sport, i politika, 28.7.2008
Příloha: Doma
Kdy, jak, tajemný synu,vykročíš k hrdinskému činu,
a jakou připravím ti zbraň?
Kdy, kdy už, kdy vyrazíš?
Kdy v plném jasu zjevíš se světu jako král?
Jsi se mnou můj, mně pro útěchu.
Tesařem chudým buď jen dál!
Verš procítěně recituje Veronika Valová s očima obrácenýma k nebi. Hraje Marii, která trpí pro svého syna. Už tuší, co ho čeká, a nechce si to připustit. Bojí se o něj jako každá matka. „Nevím, jestli si opravdu dovedu představit, co může žena v takové chvíli prožívat. Ale snažím se. Přemýšlím o tom, co bych v takové chvíli mohla cítit. Hodně mi pomáhá sbor, abych se do těch pocitů dostala,“ vypráví blonďatá dívka a dodává: „Pro mě je moc důležitá moje maminka. Mám ji moc ráda a myslím, že v tom, jak Marii hraju, se to hodně odrazilo,“ přesvědčivě líčí osmnáctiletá studentka, která ztvárňuje jednu z hlavních rolí ve studentském představení Popelka nazaretská.
Dílo začali před třemi lety připravovat se svými svěřenci kantoři Střední pedagogické školy a Střední zdravotnické školy svaté Anežky České v Odrách. Učitelky hudební a dramatické výchovy se domluvily, že spojí praktické využití výuky obou předmětů a hledaly, co by se pro takový projekt hodilo.
„Popelku znám jako dítě. Tatínek ji zpíval ve sboru a ty verše i hudba se mi už tehdy moc líbily,“ řekla vedoucí sboru Datio a učitelka hudební výchovy a pedagogiky Ludmila Adamcová. Přiznala, jak ji fascinuje příběh autora, který dílo plné něhy napsal v nelidských podmínkách komunistického lágru. Verše vězni pašovali napsané na cigaretových papírcích. Václava Renče zavřeli komunisté v roce 1952, odsoudili ho k pětadvaceti letům vězení. Deset si zcela nevinný člověk odseděl. „Myslím, že studenti dobře chápou poselství hry. Hodně jsme o tom mluvili. I samotného autora pevná víra převedla přes velké strázně,“ vysvětluje Adamcová. Během dlouhého nácviku se musela potýkat hlavně s odchody zpěváků. Než se podařilo dát inscenaci dohromady, aby byli jeho realizátoři spokojeni, část chlapců odmaturovala a ve sboru skončila. Bylo třeba najít pomoc odjinud.
„S dvaceti dívkami už jsem zpíval, ale se čtyřiceti, to je teprve zážitek,“ pochvaloval si vysokoškolský student Jan Maňák, kamarády zvaný Mandy. Soprány a alty totiž byly komplet a Adamcová musela sehnat basy a tenory po kamarádech, vesměs učitelích z jiných sborů. A Mandy se přidal.
Skladatelem nádherné muziky je Vít Petrů. „Teprve před týdnem jsme se dověděli, že je to primář v motolské nemocnici,“ hlásila před uvedením inscenace v Ostravě Adamcová. „Zvali jsme ho, ale omluvil se, že tentokrát nemůže. Určitě bychom se s ním chtěli v budoucnu sejít,“ dodala vedoucí sboru a odklusala dát poslední pokyny před představením.
V Odrách se nyní uskutečnila dvě představení. Obě prý byla úžasná. Lidé tleskali vestoje. Koncert v Ostravě snímala i televize Noe. „Bylo to jedno z nejúspěšnějších představení na přehlídce zájmové umělecké činnosti církevních škol. Dostali jsme na ně tolik ohlasů, že jsme se rozhodli ho natočit. Ten příběh dobře znám, a Renčovy verše jsme recitovali a zpívali za totality mnohokrát. Je úžasné, jak to ty děti dokázaly uchopit,“ komentoval vystoupení šéf televize Leoš Ryška.
Nadšení z natáčení ovšem nesdílela Jana Mrlínová, režisérka a hlavní autorka dramatické podoby. Kvůli kamerám totiž bylo třeba scénu, která se jinak odehrává v lehkém přítmí, pořádně nasvítit. Účinek dětmi pronášených hlubokých slov byl přesto ohromující. „Některých dětí se verše, které už tak dobře znají, dotkly silně, jiných méně. Ale určitě zasáhly všechny,“ je přesvědčena Mrlínová.
Po představení měla téměř slzy v očích ředitelka školy Pavla Hostašová. „Jsem na ně tak pyšná,“ pravila nadšeně. „Po celou dobu příprav nevznášeli žádné zvláštní požadavky. Pracovali obětavě a s pokorou. Nejprve bylo v plánu, že Popelku uvedou už po roce. Ale nebyli spokojeni. Myslím, že právě proto, aby děti dobře pochopily, o čem hrají, potřebovali zkoušet tak dlouho.“
„Mám z dnešního večera radost,“ nechal se slyšet biskup ostravsko-opavské diecéze František Václav Lobkowicz, který na představení v kostele sv. Václava seděl v první řadě. „Jsem rád, že ve škole v Odrách se něco děje. Jsem rád, že si děti dokážou uvědomit, jak krutý byl totalitní režim – a když jsem je slyšel recitovat, věřím, že si dobře uvědomovaly smysl slov. Vždyť třeba náročnou postavu Panny Marie hrála mladá dívka krásně, přirozeně, bez afektu. A jsem rád, že myšlenka o tom, že Boží dobro nakonec vždy překoná lidské zlo, že dobro vždy zvítězí, oslovila takovým způsobem tolik lidí. Myslím, že z potlesku to bylo jasné…“
TEREZA HOLÁ Sdílet článek na:
