26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Není potřeba být 'dokonalý rodič'

10. 5. 2011

|
Tisk
|

Vydání: 2011/20 Jaroslav Šlezinger, 10.5.2011, Autor: Kateřina Šťastná

Příloha: Doma

Pro maminku, která se snaží být dokonalá a vše dělat na sto procent, je nesmírná úleva, když se dozví, že může občas vybouchnout, naštvat se, nebo že když jí někdy ujede ruka a dítě plácne, neponese si z toho traumatické následky. Nejen o tom jsme si povídaly s psycholožkou Lenkou Lacinovou.

Asi každý rodič si klade otázku: dělám to dobře? Univerzální rada nejspíš neexistuje. Přesto, co byste takovým rodičům radila?

Spolu s Petrou Škrdlíkovou vedeme při Centru pro rodinu a sociální péči v Brně již devět let setkávání pro rodiče, kteří mají problémy při výchově dětí. Většinou se jedná o potíže s hyperaktivním chováním, tedy s dětským neklidem. Rodiče, kteří se na nás obracejí, mívají pocit, že ve výchově dělají něco špatně, že nejsou dost dobří. Chtěli by pro své dítě vytvořit ty nejlepší podmínky k jeho vývoji a také se o to snaží, ale přitom se jim zdá, že dítě není tak spokojené a šťastné, jak by mělo být, že se nerozvíjí podle jejich představ. Jsou to zpravidla lidé, kteří chtějí pracovat na výchově a také sami na sobě. Často u nich jde jen o korekci představy o tom, co je ve výchově dostačující. Snažíme se je podpořit, aby tolik neusilovali o dokonalost, protože touha po ní nadělá víc škody než užitku. Naším cílem je, aby si uvědomili, že nemusí být dokonalí, ale stačí, když budou dost dobří, když si dovolí dělat chyby ve výchově, a dokážou nad nimi někdy i dokonce mávnout rukou.

Znám maminky, které si vyčítají, když jeden den nevymyslely pro děti program. Ve stresových situacích, navíc když do toho ještě třeba děti zlobí, jim občas rupnou nervy a začnou křičet. Následují opět výčitky. Co s tím?

To je úplně typický obraz. Například maminka dvou dětí – s jedním je na mateřské, druhé chodí do školy. Dopoledne se snaží upéct pro děti na svačinu něco méně sladkého, aby to nebylo nezdravé. Pak musí s malým vyzvednout starší dítě ze školy a odvést ho na kroužek. Přiběhnou do školy, kde starší dítě brečí, protože ztratilo penál, to malé si tam zatím na schodech rozbije nos. Cestou do kroužku dostanou buchtu, kterou maminka upekla, je zdravá a domácí, ale jim nechutná, protože je málo sladká. Když tam dojdou, batole ztropí „vzdorovací“ scénu, školák, který je otrávený už od ztráty penálu, řekne pak mamince něco ošklivého. Ta matka, která byla celý den laskavá a vstřícná, všechno snášela, najednou vybouchne – a pak si to vyčítá. Já tomu říkám systém papiňáku, ale je to papiňák špatně zregulovaný. Důležité je, aby už při těch drobných problémech dokázala matka postupně „upouštět“ negativní emoce, aby se nenakumulovalo kritické množství. I ty děti jsou najednou překvapené, protože předtím zlobily, dělaly hlouposti, ale máma vypadala, jako že jí to nevadí, a pak najednou vybouchla.

To, že některé maminky špatně snáší dětský pláč, souvisí také se špatně zregulovaným papiňákem?

Zčásti ano, ale jsou i další důvody. Moje kolegyně Zuzana Masopustová se touto problematikou výzkumně zabývá – zkoumá, zda spolu nějak souvisí určité vlastnosti matek a jejich reakce na dětský pláč. Některé maminky opravdu mohou mít snížený práh citlivosti a reagují na pláč trochu výrazněji. V některých může pláč vyvolávat i silnější negativní emoce než u jiných. Zkoumá se, zda tato skutečnost může souviset třeba s vyšší mírou úzkostnosti či depresivnějším laděním těchto žen. Obecně ale platí, že pláč je prostředek k navázání citové vazby mezi matkou a dítětem hned od začátku a že ve většině populace vyvolává pečovatelské a ochraňovatelské tendence. Biologicky jsme nastaveni tak, abychom na pláč reagovali péčí.

Nakolik nás při výchově ovlivňují způsoby výchovy našich rodičů?

Já bych řekla, že roli hraje nejen naše výchova v původní rodině, ale i náš temperament a společenské i kulturní podmínky – doba, ve které žijeme. Osobně citelně vnímám, že v dnešní době je velký tlak na dokonalost, a to i v roli rodiče. Od začátku 90. let je u nás na trhu spousta literatury, návodů pro rodiče, každý přitom radí něco jiného… Předchozí generace asi až tolik o výchově nepřemýšlela, ale na druhé straně pak zase nebyla tak nejistá při výchovných problémech. Způsob, jakým jsme byli vychováváni, se může do výchovy promítnout minimálně dvěma cestami. Když je hodnocení našeho dětství pozitivní, přirozeně přejímáme to, co dělali naši rodiče. V případě, že jsou vzpomínky negativní, snažíme se dělat vědomě přesný opak. Naše zkušenost z praxe ukazuje, že maminky neklidných a hyperaktivních dětí často zažívaly tvrdou a chladnou výchovu, a tak si řekly, že takhle to nikdy dělat nebudou. A stává se, že to pak přeženou do opačného extrému. Jak se tyto jemné matky drží, chtějí své dítě vychovávat výhradně „po dobrém“, domluvit se s ním a rozhodně na ně nechtějí nikdy zvýšit hlas, natož vztáhnout ruku, tak jim to v totálním přetížení mnohdy „ujede“ a ony se pak cítí provinile – nejen vůči dítěti, ale i vůči svému předsevzetí, že přece „takhle nikdy“. V řadě výchovných doporučení, se kterými se s kolegyní Škrdlíkovou ztotožňujeme, se uvádí, že je potřeba, aby byla ve výchově nastolena rovnováha mezi stanovováním limitů, pravidel, jednoznačného vymezení prostoru pro dítě v kombinaci s vřelostí a bezpodmínečným přijetím dítěte. Tedy ani ne tvrdý, chladný odchov, ale ani liberální, hranice ne- určující postoj, kdy dítě může dělat cokoliv.

Mohu se stále jako rodič zlepšovat – a jak na to?

Myslím, že člověk v roli rodiče se snad ani nemusí starat o to, jestli se zlepšuje, protože tím, jak jeho děti rostou, automaticky na něj kladou nové úkoly a rodič na ně musí reagovat, musí je řešit. To je cesta rodičovského růstu. V čem se ale podle mě lze zlepšovat vždy, je to, aby se rodiče, obzvláště matky, naučili starat také sami o sebe. Aby nebyly jen matkami a manželkami, ale aby měly také nějaké své specifické teritorium, svůj vlastní prostor. Spousta žen má tendence skoro k sebezničení, protože neumějí odpočívat. Vidím to zvlášť u matek s hyperaktivními a neklidnými dětmi – ty jakmile mají okamžik, kdy by mohly odpočívat, tak to opravdu neumí. Pořád jsou ve stresu a navíc, když odpočívají, mají výčitky svědomí, že dělají něco špatného.

Jaké chyby ve výchově si můžeme dovolit?

Můžu si dovolit se mýlit, mohou mi rupnout nervy, můžu neadekvátně zakřičet, dítě i plácnout, ale pak je dobré umět se omluvit a dospěle říct, že mi to ujelo. Někteří rodiče se bojí, že u dítěte ztratí autoritu, když přiznají chybu, ale je tomu právě opačně. Když se omluví, dítě to vnímá velmi pozitivně a na- opak se tím autorita takového rodiče zvyšuje.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou