Vydání: 2004/15 Velikonoce, 28.10.2004, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Gita a Miloš Vyleťalovi žijí v Krnově. Oba letos oslaví své Abrahámoviny. Vystudovali vysokou školu, v současné době pracují v Centru pro rodinu a sociální práci při Ostravsko-opavském biskupství a v YMCA Setkání. Mají pět dětí: Tomáše (24), Lukáše (22), Michala (20) a Daniela (18) a adoptivní dceru Valentýnku (22).

Sedíme společně v obytné hale jejich krnovského domu. Z krbu sálá příjemné teplo, dřevo praská. Gitka nabízí keramické hrníčky s kávou a přestože není neděle, také domácí koláč. „Dokud byly všechny děti doma, každý den jsem pekla nějakou buchtu. Kluci je měli rádi,“ vzpomíná paní domu. „Když dorostli, nějak je chuť na sladké přechází, teď už peču méně,“ dodává a sedá si k nám. Než se Gita s Milošem vzali, chodili jsme spolu přes pět let: od sedmnácti do třiadvaceti. Život bez mikrobiologie, kterou Gita studovala, si prý nedovedla představit: „Nevěřila jsem, že nebudu dělat své povolání; byla jsem v něm, myslím, hodně úspěšná. První roky mateřské tak byly pro mě těžké. Ale myslím, že pokud se člověk i v povolání vydá do Božích rukou, Bůh mu to potom vynahradí mnohonásobně. Opravdu si neumím představit ideálnější práci, než jakou mám.“

Mysleli jsme, že jsme šťastni
Před 21 lety k tehdy dvěma chlapcům přibyla Valentýnka. Handicapované holčičce byl sotva rok, když ji rodina přijala, stala se jakoby dvojčetem Lukáše. Maminka se jí věnovala stejně pečlivě a dávala jí stejnou lásku jako chlapcům. Pak se rodinka rozrostla o další děti: Michala a Daniela. Když povyrostly, Gitka začala pracovat ve stacionáři krnovské Diakonie. Vedla postižené děti, učila je, jak nepříliš šikovnýma rukama tvořit z hlíny milé a krásné věci pro radost druhých. Do stacionáře ji doprovázela také Valentýnka. Ta je dnes dospělá, v kruhu rodiny vyrostla v zářivé stvoření. Gita je spokojená, práce s lidmi jí přináší pocit, že může rozdat trochu té lásky, které jí Bůh nadělil dost a dost…

Na cestě víry v katolické církvi oba manžele ovlivnilo salesiánské hnutí, františkánská spiritualita a Taizé. Když se po svatbě přistěhovali do Krnova, chodili na duchovní cvičení, odděleně pro muže a ženy, která vedl jezuitský kněz. Oba však cítili, že vztahy mezi mužem a ženou - a to i vztahy svátostné - zůstávají jaksi bokem.

„Byli jsme tehdy přesvědčeni, že máme nádherné manželství,“ říkají svorně. Na své cestě do Finska, kam jeli na pozvání s několika dalšími katolickými manželskými páry ještě v dobách totality, se seznámili s programem Manželských setkání. „Ten první tábor ve Finsku, který pořádala Helsinská YMCA, nás úplně šokoval. Zjistili jsme, že mnohé jsme dělali špatně, anebo jsme si nalhávali spokojenost. Dnes víme, že některé - i duchovní věci jsme prožívali jako povinnost. Následující léta otvírala možnosti, které náš vztah budovaly a ve všech rovinách přetvářely.“

Ochránit před světem
Vyleťalovi se začali o problematiku manželských vztahů zajímat. Když následující rok uspořádali s přáteli první legální tábor Manželských setkání, jejich život se změnil po všech stránkách. Od toho léta jezdili na tábory každý rok, připravovali je a vedli. Program běží už patnáct let a setkal se s velkým zájmem křesťanských manželů nejen z katolické církve a nejen z České republiky. Na některé Vyleťalovi rádi vzpomínají, třeba na Alžbetu z Košic. Ona i její manžel jsou dodnes vzorem dvou lidí, kteří na kurs přijeli už v rozvodovém řízení a odjížděli jako šťastný milující se pár.
Také Miloš Vyleťal považuje Manželská setkání za zlom ve svém životě. „Skrze MS jsme poznali, jak jsme jiní a jak je to normální, jak si tím můžeme vlastně pomáhat,“ dodává.

Na tábory jezdily s rodiči i děti. Vyleťalovi věří, že právě to jim pomohlo přežít jedno z těžkých období života. „Jednoho dne se nám ztratil syn. Prostě zmizel,“ vzpomíná matka. „Chlapec se výborně učil, nebyly s ním žádné problémy. Nedovedla jsem si představit, co se mohlo stát. Žije? Leží někde zraněný? Ubíhaly dny a všechna pátrání v nemocnicích, po známých a kamarádech byla marná. Pak ho jeden z našich přátel zahlédl v Brně, v partě squaterů. Když jsme pro něho přijeli, už se nijak od nich nelišil: špinavý, smradlavý, vlasy zpečené, tak jako všichni kolem něho.“ Gita se nadechla. „Dostal se z toho, dnes je ženatý, pracuje v obchodě, je spokojený a rozumíme si.“

Hodně přemýšlela, co jako matka udělala špatně. „Starala jsem se o děti, aby měly navařeno, byly čisté, žily v pěkném prostředí. Věnovali jsme se jim, jak to nejvíc šlo. Žili jsme vírou, mysleli jsme, že jsou děti před nebezpečím světa ochráněny. Pochopila jsem to až v bezesných nocích. Jednou z povinností je dát svým dětem v pravý čas svobodu. Pro rodiče je to často bolestné. Náš syn potřeboval najít sám sebe. A protože jsme to nepostřehli včas, stalo se to tímto pro nás drastickým způsobem.“

Promodlené místo
Prohlížíme fotky z jednotlivých ročníků setkání. Manželská „maturita“ v kroměřížské Květné zahradě, další roky už v zámeckém parku. Albeřice loni v srpnu: pro YMCA - Setkání se podařilo sehnat objekt v Krkonoších. Budovu koupili od řádových sester, které se pro stáří musely vrátit do mateřince. „Je to promodlené místo, sestřičky v domě prožily léta totality od chvíle, kdy je násilím internovali. Přály si, aby kaple dál plnila svou funkci,“ s vděčností vypráví Miloš a sklízí fotky.

Oheň v krbu dohořívá, loučíme se. Domů se vrací jeden ze synů. Maminka Gita rozsvěcí v kuchyni a chystá mu večeři.