Vydání: 2005/5 Žehnání věcí, 26.1.2005, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Mladí lidé využívají svobodu získanou po roce 1989 k cestování a mnozí z nich si nacházejí v cizině i své zaměstnání. Pro jejich rodiče to znamená velkou starost. Přesto se ale snaží své děti podporovat a pomáhat jim řešit problémy, které se občas vyskytnou. Paní Vlasta Kašová se vypravila loni v létě za svou dcerou do Afriky. Pracovala měsíc jako dobrovolnice v Namibii v rámci projektu společnosti Člověk v tísni, který její dcera řídí a který je zaměřen na podporu rodin postižených virem HIV.

Zkušenosti z Nigérie

Dcera paní Vlasty, Kateřina, vystudovala obor finance a bankovnictví na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy. V době studií byla zarytým „klausovcem“ a její kariéra v bance se začala zdárně rozvíjet. Obrat v životě přišel se studiem na univerzitě v Cambridgi. Mezinárodní prostředí i nové možnosti změnily její pohled na svět a po promoci se rozhodla odjet do Nigérie učit ekonomii na tamní univerzitě. „Nigérie je zejména pro Evropana velmi nebezpečná země, takže jsem se snažila jí práci v této zemi zakázat,“ vzpomíná paní Vlasta. „Bylo to ale samozřejmě marné. Dcera nám domů psala, že je život v Nigérii celkem snesitelný, ale to, v jakých podmínkách skoro celý rok žila a že prodělala dvakrát malárii, mi prozradila až po návratu domů,“ svěřuje se paní Vlasta.

Nigérie, kde lidský život má jen malou cenu, ale Kateřinu ze zápalu pracovat v Africe nevyléčila. Zjistila, že pomoc organizovaná pouze prostřednictvím vlád není vždy dostatečně účinná a často končí v kapsách úředníků. Proto se rozhodla využít nabídky Šimona Pánka z organizace Člověk v tísni a připravit projekt, který opravdu pomůže těm, kteří pomoc nutně potřebují. Volba padla na Namibii.

Projekt na jihu Afriky

Jihoafrická Namibie je jednou ze šesti zemí světa nejvíce postižených epidemií AIDS. Podle oficiálních odhadů je zde virem HIV nakaženo minimálně 20 % dospělých obyvatel. AIDS pak zabíjí zejména mladou a střední generaci, tedy rodiče a živitele rodin. Výsledkem je rychle rostoucí počet sirotků a prohlubující se chudoba. Projekt společnosti Člověk v tísni je zaměřen na podporu rodin a komunit v Namibii postižených právě AIDS. Strategie projektu je založena na aktivní spolupráci s lidmi, kteří potřebují pomoc a podporu. Z prostředků české vlády, která projekt financuje, bylo v městečku Keetmanshoop zřízeno komunitní centrum, v jehož dílně dostalo zaměstnání již téměř padesát místních lidí. Většina z nich žije ve slumech na okraji města a pro mnohé je práce v dílně jedinou možností obživy. Nezaměstnanost v chudinské čtvrti, kde komunitní centrum funguje, dosahuje až 70 %.

Zatímco Kateřina má na starosti zejména provoz dílny a ekonomickou stránku projektu, její kolega z Česka, psycholog Martin Konečný, pomáhá nemocným a jejich rodinám s řešením psychických a sociálních problémů, které s sebou AIDS přináší. Společně s místní sociální pracovnicí vyřizuje sociální dávky pro sirotky, hledá pro ně náhradní rodiny a vede pravidelná setkání HIV pozitivních lidí, kde mohou spolu s ostatními probírat své osobní psychické i zdravotní problémy.

Paní Vlasta znala projekt své dcery z vyprávění i fotografií, ale přesto se chtěla na vlastní oči přesvědčit, v jakých podmínkách její dcera pracuje a také se pokusit jí podle svých možností pomoci. Místo odpočinku na chalupě ve středních Čechách tedy na začátku léta zamířila na jih Afriky.

 

Poprvé v Africe

Jaký byl první dojem paní Vlasty po příjezdu do Keetmanshoopu? „Když jsme zastavily ve slumu na okraji města, už se stmívalo. Vezly jsme s dcerou autem z 500 km vzdáleného hlavního města do dílny tři nové šicí stroje a materiál. Dcera vystoupila, a já se rozhodla na ni raději počkat v autě. Najednou se ale začali do auta dobývat dva černoši. Vypadali dost otrhaně a ve mně by se v ten moment krve nedořezal. Snažila jsem se s nimi přes sklo nějak domluvit a aspoň je zdržet. Naštěstí se vrátila dcera. Představila mne Janovi a Davidovi a vysvětlila mi, že nejde o žádné lupiče. Byli to naopak jedni z nejlepších zaměstnanců dílny, které dcera poslala vyzvednout z auta šicí stroje,“ směje se při vzpomínce paní Vlasta.

Podle svých vlastních slov se při svém africkém pobytu zbavila panického strachu z AIDS. „Nebojím se už těm lidem podat ruku, nebojím se s nimi jet v autě, hrát si s jejich dětmi. Vím, že virus hyne ve venkovním prostředí velmi rychle a že se v dílně dodržují přísná hygienická pravidla. Proto jsem si jistá, že výrobky z této dílny jsou stoprocentně v pořádku,“ říká, když se probírá hračkami a výšivkami, které přivezla z Afriky.

V dílně pracují zejména matky a babičky, které s sebou vodí do práce svoje malé děti a vnoučata. „Byla jsem překvapená, že se o děti musí často starat jejich babičky. Rodiče dětí buď zemřeli, nebo odešli za prací,“ vypráví paní Vlasta. Zaměstnanci dílny vyrábějí látkové hračky, vyšívané polštářky, tradiční šperky a upomínkové předměty z korálků a pštrosích skořápek. O jejich potomstvo se zatím stará ve vedlejší místnosti namibijská paní učitelka. „Já jsem děti učila, jak hrát pexeso a ,člověče, nezlob se‘ a ty starší trochu i matematiku. Zavedla jsem i používání nočníků pro nejmenší děti,“ dodává paní Vlasta s úsměvem.

Když jsou výrobky hotové, Kateřina je naloží do auta a rozváží do obchodů pro turisty. Musí dělat manažerku, účetní, zásobovače i pracovnici odbytu. Obě ženy pracovaly často 10 až 12 hodin denně.

Integrace nemocných

Výrobky z dílny je už možné koupit i v Praze v obchodě Sanu Babu v Michalské ulici blízko Staroměstského náměstí. „Utržené peníze putují zpátky do Keetmanshoopu,“ ujišťuje matka Kateřiny.

Vyrábí tyto předměty skutečně lidé postižení AIDS? „Jedenáct z téměř 50 pracovníků dílny je HIV pozitivních. Mnozí z nich užívají antiretrovirální léky, které nemoc zpomalují. Tyto léky ale nemohou užívat, když nemají co jíst,“ vysvětluje paní Vlasta, proč je pro ně příjem z práce v dílně tak důležitý. Ostatní zaměstnanci dílny jsou považováni za zdravé, ale mnozí z nich se zatím neodvážili jít na příslušné testy, takže nikdo neví, zda jsou skutečně zdraví, nebo zda v jejich krvi přece jen nekoluje nebezpečný virus. „V dílně ale k šíření nákazy dojít nemůže: každý pracovník má svoje vlastní pracovní pomůcky a je dodržována přísná hygiena. Nikdy jsem nezaznamenala, že by se někdo kolegy, který je HIV pozitivní, štítil,“ říká Vlasta Kašová a dodává: „Je to klasický příklad integrace nemocných do společnosti. Díky novým antiretrovirálním lékům, které zdarma poskytuje nemocným namibijská vláda s pomocí dárců, tito lidé mohou zase normálně žít, vydělávat si na živobytí a hlavně vychovávat svoje děti, což je to nejdůležitější.“

Perspektivy

Projekt měl původně fungovat dva roky, ale poté, co se zástupci vlád České republiky a Namibie shodli na tom, že je velmi užitečný, vláda ČR se rozhodla ho podporovat až do roku 2008 – do té doby by měla být dílna do velké míry soběstačná a Namibijci by měli převzít i většinu řídících funkcí. „Při práci v Africe jsem si uvědomila, že není pravda – jak někdy říkají naši ekonomové -, že bohatí lidé dělají bohatý stát. Bohatí lidé chtějí být jen ještě bohatší,“ říká paní Kašová a jako příklad uvádí namibijská města, ve kterých pár kilometrů od  supermoderních center stojí nejnuznější chatrče. „Jsem ráda, že jsem viděla, co moje dcera dělá, a vážím si toho, co se jí společně s kolegy podařilo v Namibii vybudovat. Já sama bych něco takového nedokázala, ale ráda jim zase přijedu do Keetmanshoopu pomoci,“ uzavírá vyprávění o své netradiční dovolené paní Vlasta.