Vydání: 2021/9 Filozof živé víry Jan Sokol, 23.2.2021, Autor: Václav Štaud

Příloha: Doma 9

Mnoho katolických rodin hlavně s více dětmi nezůstává jen u stručné modlitby nad společným jídlem. Například Jiří Vávra z Mostišť u Velkého Meziříčí umí zajímavě vyprávět, co všechno a jak se v jeho rodině žehná. Počínaje každým ukrojeným krajícem: „Od naší svatby před čtyřiceti roky jsme se s manželkou nikdy neloučili jinak než vzájemným požehnáním. Ona mi denně před cestou do práce udělá křížek na čelo a já jí zase pokřižuji nastavenou dlaň. Myslím, že i proto zůstává náš vztah živý a krásný.“ Vychovali osm dětí, které denně vyprovázeli podobným způsobem. „Žehnání bylo u nás součástí předávání víry. Výsledkem je, že i naši potomci ve svých rodinách víru podobně šíří dál, i když si tvoří vlastní způsoby žehnání. Některé jsou tak jedinečné a nápadité, že je musím obdivovat. Důležité ale je, že se to líbí jejich dětem,“ chválí patnáctinásobný dědeček.
Když se Marie a Jiří Vávrovi brali, dostali od vlastních rodičů požehnání, jež stále pokládají za nejcennější ze všech svatebních darů. Požehnání novomanželům proto nemohlo chybět ani před všemi svatbami další generace. „Doporučuji věnovat se tomuto rozloučení s dětmi co nejdůkladněji. Ke svatebnímu požehnání se lidé nemusí scházet až ve spěchu poslední chvíle. Když je prostor zavzpomínat na milé věci a třeba se i vzájemně omluvit za opravdové či domnělé křivdy, další život obou generací to udělá hezčí,“ přidává vlastní zkušenost Marie Vávrová.
Mají i vlastní paškál
Antonín Rozsypal z Rožnova pod Radhoštěm s manželkou Marií za dvacet let, co jsou spolu, přivedli na svět pět dětí. A už i ten nejmenší, roční Ondra, pochopil, že v jejich rodině se bez znamení kříže nic nezačíná ani nekončí. Než začali stavět, pozvali kněze, aby jim požehnal pozemek, po dokončení domu se žehnání opakovalo. A ještě do fasády štítu zabudovali železný křížek, aby je Pán bránil před každým zlem. „Velmi vážně bereme i pravidelné tříkrálové laické požehnání domu,“ dodává Marie Rozsypalová. Bydlí na samotě, ani ona se neobejde bez auta a požehnání s prosbou o Boží ochranu při tom nezanedbá před žádnou z jízd. A když loni zamířila nejstarší dcera ke zkouškám do autoškoly, dostala od táty kromě cenných rad povzbuzující křížek na čelo. Dopadlo jí to výborně.
Žehnání v rodině není jen tradicí, kterou si Jiří a Marie Rozsypalovi přinesli do manželství od svých rodičů. V jejich valašském kraji se rozvíjí setkávání katolických rodin a kněží, kteří jejich program duchovně doprovázejí, kladou důraz i na laické žehnání. Radí a nabízejí příklady. „Vyplatilo se to při současné pandemii, kdy není vždy snadné dostat se do kostela. Mnoho důležitých věcí jsme si tak mohli požehnat sami, včetně paškálu. Součástí loňské domácí velikonoční vigilie proto byl úvodní oheň na zahradě. Dětem i dospělým to přineslo silný zážitek,“ líčí Jiří Rozsypal. Už léta je aktivním účastníkem Modliteb otců. „V poslední době se v naší farnosti rozšířil zvyk tatínků vzájemně si před odchodem z každého týdenního setkání požehnat křížkem na čelo. Po prosbách za vlastní rodinu tak Boží ochranu přejeme i svým farním přátelům. Posiluje to mezi námi pouto důvěry a ochoty si pomáhat,“ dodává.
Lžíce v polévce
Dávno, ještě za totality, jsem si v závodní jídelně všiml, jak starší kolega udělal lžičkou nad talířem maličký povědomý pohyb. Křížek. „Mohu ti k tomu něco říci?“ zeptal se, když se naše pohledy setkaly: „V padesátých letech mě jako mnoho dalších zavřeli. A protože jsem byl z domova zvyklý žehnat se před každým jídlem, stejný kříž jsem udělal ve vězeňské jídelně. Bylo to poprvé a také naposledy. Uviděl to bachař, vyvlekl mě na chodbu, kde jsem byl potom zbitý do bezvědomí. Od té doby dělám křížek jen lžičkou v polévce. Ale žehnat se nepřestanu nikdy. Děkuji tím Bohu nejen za to jídlo, ale i za víru, největší dar, který jsem v životě dostal,“ zdůraznil muž a hned přidal další zkušenost: „Nemohu zapomenout na loučení s maminkou. Když jsem od ní naposledy odjížděl, bylo jasné, že už ji živou neuvidím. Po všech těch křížkách na čelo, jimiž mě doprovázela celým životem, jsem jí stejným způsobem poprvé požehnal. A zatímco mně při tom vyhrkly slzy, ona se navzdory velkým bolestem šťastně usmála. Rozuměli jsme si bez jediného slova.“
Jak požehnat?
Všechny žehnací modlitby najdeme v Benedikcionálu, který vydalo KNA (nebo na webu liturgie.cz). Tato liturgická kniha také stanovuje kdo, kde a jakým způsobem je oprávněn provést žehnání. Většinou se předpokládá, že jde o úkol pro kněze nebo jáhna. Jenže ti nejsou vždy dosažitelní, a tak v mnoha případech může žehnat i laik: věci spojené s každodenním životem, osoby, ba i zvířata, vodu v obnovené studánce nebo hrob člověka, jemuž na pohřeb zapomněli pozvat duchovního. Kněz a jáhen pronášejí žehnací modlitbu se vztaženýma rukama. Žehná-li laik, má při konkrétní prosbě ruce sepjaté a na závěr pokřižuje sám sebe. Případně může znamení křížků rozdávat na čela přítomných. Pokud nám pandemie letos znovu neumožní návštěvu kostela o největších křesťanských svátcích, už zanedlouho budeme moci žehnání realizovat třeba u vajíček a dalších velikonočních pokrmů.
Zkušení teologové žehnání v rodinách doporučují, nicméně někteří varují před povrchním užíváním bezmyšlenkových gest. A zdůrazňují, že u domácího požehnání není tím nejpodstatnějším přesně dodržená forma, nýbrž upřímnost naší víry.