Úspěch nevznikne sám od sebe a zpravidla za ním stojí letitá snaha o společné táhnutí za jeden provaz. „Základem je, aby si všichni sedli hned od začátku. Když rodiče mají výhrady proti partnerovi, kterého si jejich potomek přivede domů, společné bydlení by ani neměli zkoušet. To je bariéra, jež se nepřekoná,“ tvrdí Miroslava Kolouchová z Nové Vsi pod Pleší. Sama pochází ze široce rozvětvené rodiny, kde se podle jejích slov „vždycky měli rádi“. A to tak moc, že ani nemuseli nastavovat žádná pravidla, určovat hranice, i když jeden čas žily v jednom domě tři rodiny. Příbuzní také společně pracují v rodinné firmě, jezdí spolu na dovolenou a tráví volný čas o víkendech i svátcích. „Jsme tak zvyklí odmalička,“ vysvětluje Kolouchová, „žili jsme vždycky všichni dohromady. A noví partneři, kteří do rodiny přišli, to většinou přijali.“ V tom ale tkví podle Miroslavy Kolouchové také častý kámen úrazu. Noví členové se musí cítit druhými opravdu bezpodmínečně přijati a sami také musí vnitřně chtít žít s ostatními. Pokud se nový partner v rodině necítí nebo nemá potřebu tak silného rodinného zázemí a přizpůsobí se „jen“ kvůli ostatním, není to dobře. Takový sebezápor způsobí časem jen problémy.

Základem jsou také oddělené domácnosti, což potvrzuje i Daniela Feltová ze Stříbrné Lhoty. „Každá z rodin musí mít svůj prostor, místo, kde se cítí ostatními nerušená, neomezovaná. Hranice prostoru přitom nesmí být mlhavé nebo setřené.“ Prakticky to znamená, že v domě musí být jasné, která jeho část komu patří. A toto „výsostné území“ se musí respektovat. Na určitá místa se nesmí chodit bez zaklepání – starší mají rádi klid a mladší zase soukromí. „Důležitá je také pravidelná společná modlitba. Projasňuje vztahy,“ dodává ze svých zkušeností Daniela Felto-
vá.

Skoč pro deku a proč nemá čepičku?

K dobrým vazbám přispívá otevřenost. Chvíle, kdy nový člen domácnosti nechtěně vyslechne kritiku vůči své osobě, je naprosto zbytečná. „Babička mi do očí nic neřekne, ale když je Petr s malou Zuzanou venku, hned otevřeným oknem slyším, jak je málo oblečená, případně hladová,“ říká Alžběta Darcíová z Mimoně. Společné bydlení s rodiči partnera ale podle ní přináší spoustu výhod. „Když potřebuji hlídání, stačí zajít dolů. Děda a babička se také starají o dům, dvůr, zahradu a pole. Tam pomáhám jen málo, ale vajec a zeleniny si můžu vzít podle potřeby.“

V leckteré rodině mají (pra)babičky navíc důležitou a zcela nezastupitelnou roli laskavé ochránkyně, která umí s otevřenou náručí přijmout opravdu každého. S moudrostí starších bývají pevnější než kámen a svým vzorem tolerance a lásky pokládají ty pravé základy rodinného soužití. U takové babičky se rodina také často schází a na vůni jejích buchet a povídání u kuchyňského stolu se vzpomíná po celý život.