11. 10. 2022
|Duševní onemocnění není jako zlomená ruka. Není vidět, často však bývá mnohem vážnější. A ke všemu patří ke společenským tabu. Bohužel i mezi věřícími lidmi.
Vydání: 2022/42 Synoda jako zralý plod koncilu, 11.10.2022, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma 42
„Moje babička mi říká, že na depresi nevěří. Myslí si, že je to jen špatná nálada a nedostatek víry v Boží vedení,“ sděluje mi Pavel, který má za sebou nejen pět let studia filozofie, ale také léčby této nemoci.
Psychiatričtí pacienti jsou často v pozici přehlížených, podobně jako v období komunismu tělesně postižení lidé. Většinová společnost k nim přistupuje stylem „sejdou z očí, sejdou z mysli“. Ovšem jen do chvíle, než je bolestná zkušenost s duševní nemocí doběhne – ať už osobně nebo u někoho blízkého. Pokud ovšem nejsou jako Pavlova babička.
Duševní onemocnění není přitom nic ojedinělého nebo vzácného. Psychiatři i kliničtí psychologové už několik měsíců opakují, že covid-19 spustil nejen pandemii respirační nemoci, ale jejich ambulance se ocitly v situaci pandemie jiného druhu: psychických poruch, nemocí a dalších následků sociální izolace a strachu. Počet jejich pacientů po pandemii vzrostl až o osmdesát procent. Dvacet procent dospívajících podle údajů Světové zdravotnické organizace zažívá trápení, které souvisí s nějakou psychiatrickou poruchou nebo diagnózou. Každých sedm hodin a jedenáct minut se někdo v České republice pokusí o sebevraždu. Velmi často kvůli neléčené depresi či jiným psychickým obtížím.
Dokumentární série
Přiblížit svět psychiatrie se rozhodlo devět režisérů devíti dokumentárních filmů v rámci cyklu Péče o duši, který natáčela poslední tři roky Česká televize. Ve středu 12. října ve 21.55 na ČT 2 startuje tato série snímkem Jiřího Podlipného Příběhy duše a práce. V půlhodinovém dokumentu průvodkyně Pavla Kasalová, básník Ondřej Hložek a herec Miroslav Hanuš popíšou, jak a kdy se u nich naplno projevila deprese a co jim pomohlo vrátit se do života a začít znovu pracovat.
„Pandemie zcela změnila přístup k tématu o duševních onemocněních. Odhalila naši křehkost a ukázala, že hranice mezi zdravím a nemocí je tenoučká,“ popisuje kreativní producentka zmíněného cyklu Alena Müllerová svou zkušenost z přípravy dokumentů. Jejich společným jmenovatelem je některé duševní onemocnění a schopnost naučit se s ním žít. Cyklus představí, jaké to je trpět psychózou, depresí či závislostí. Ukáže na život s takovým onemocněním, co znamená nejen pro pacienty, ale také pro jejich okolí – například jaké to je být v roli maminky, kamaráda nebo kolegy.
Marie v hlavě
Jednou z hrdinek série je i Marie. Dívka, která má za sebou jedenáct hospitalizací v psychiatrických nemocnicích. Po celém těle má spoustu jizev, které si způsobila řeznými ranami. „Sebepoškozování, tedy nutkání ublížit svému tělu, patří k potížím, které se zvláště mezi mladými lidmi v době pandemie rozšířilo jako lavina,“ uvádí MUDr. Martin Anders, přednosta kliniky psychiatrie na 1. lékařské fakultě UK. „Podceňuje se to, ale odkázanost lidí na informační technologie v době pandemie řadu problémů akcelerovala,“ zdůvodňuje docent Anders.
Marie jde s kůží na trh, podobně jako další aktéři jednotlivých filmů. Ukazují nejen svou tvář, ale nechají diváky nahlédnout i do bolavých zákoutí své duše. Díl, ve kterém tato dívka vystupuje, dostal název Marie v hlavě. Na první pohled by nikdo neřekl, že tato vysokoškolačka může mít od dětství tak vážné psychické potíže. V rozhovoru pro KT otevřeně promluvila i o svém duchovním životě, který ve filmu jen zmiňuje. Víru nalezla v době, kdy se přestěhovala na internát k sestrám dominikánkám v Praze. „Uvěřila jsem tam v Boha, prošla přípravou, přijala křest i biřmování. Víra se stala součástí mého života,“ popisuje Marie. Pomáhala jí i v boji s nemocí: „Přinášela mi naději a uklidnění, že věci jsou tak, jak mají být. Měla jsem období, kdy jsem s vírou žila opravdu intenzivně – a patří k těm nejkrásnějším v mém životě. Byla jsem víc v klidu a věděla, že věci jsou nebo mohou být v pořádku. Uvědomila jsem si také, že poškozovat se je hřích, což mě vedlo k tomu, to nedělat, i když to bylo těžké,“ svěřuje se.
Jak být nablízku?
Těm, kteří jsou nablízku lidem s psychickými potížemi, Marie doporučuje zejména nedávat rady. „Stačí s tím člověkem být. Ano, někdy je to strašně těžké nestavět se do nadřazené role: já jsem ten, který ti pomůže. Mnohem hodnotnější a užitečnější je nabídka: můžeme to zvládat spolu,“ vyzdvihuje.
Také tvůrci dokumentární série říkají, že pro tyto nemocné jsou blízcí lidé velmi důležití, mají-li snahu pochopit a porozumět. Když nemocní zažívají přijetí, účast a zájem, pak mají chuť a sílu se o svých těžkostech bavit. „Prostá účast, tedy ochota být nablízku, je důležitější než rady a úsilí o to, někoho vytáhnout z bahna jeho problémů,“ připomíná Marie.
Reforma psychiatrie
Už od roku 2016 probíhá v České republice reforma psychiatrické péče. Akceleruje ji i současná situace, kdy se čekací doby u lékařů v ambulancích stále prodlužují. Momentálně je v některých regionech nutné čekat na vyšetření i půl roku. Jen dvě procenta absolventů lékařských fakult přitom podle Martina Anderse volí jako svou budoucí kariéru psychiatrii. Zejména pak schází dětští psychiatři.