Vydání: 2008/26 Veřejné mínění v církvi, 23.6.2008

Příloha: Doma

„Na dluh nedáváme,“ stojí na ceduli v jednom ze dvou obchodů v Kobylé nad Vidnavkou. Nápis je z počátku roku 2004 a aktuální je prý i dnes. Ovšem už ne na dlouho. Jiří Sloup, majitel obchodu, se rozhodl, že končí. „Makám od rána do večera, ale tahle atmosféra je demotivující,“ objasňuje. „Už jedenáct let, co prodejnu provozuju, vysvětluju synovi, jak je důležité neflákat se. Tvrdím mu, že flákači na svou lenost jednou dojedou. Klukovi je dnes osmnáct a mým moralistickým řečem se už jen usmívá a ptá se, jak je možné, že děti od Gogových mají nové mobily, prohánějí se kolem na kolech, rodiče je vozí do školy auty. A to z té rodiny nikdo nepracuje,“ mračí se Sloup.
Jan Goga přišel na Jesenicko ze Slovenska v rámci osídlování pohraničí. Nejprve žil se svou ženou Malvínou v Nových Dvorech, v roce 1981 je stát přestěhoval i s jejich osmi syny a jednou dcerou do domu v Kobylé. Jan je asi posledním z rodiny, kdo pravidelně pracoval. Za komunistů musel, jinak by ho zavřeli za příživnictví. Dnes čítá klan Gogových zhruba třicet lidí. Dům, do nějž se před sedmadvaceti lety Gogovi nastěhovali, rychle se rozrůstající komunitě dávno nestačí. Bytové jednotky, dá-li se to tak nazvat, asi nesplňují představy akurátních hospodyněk pořádku, ale na to, že se v nich topí pevnými palivy a v jedné místnosti přebývá šest i více lidí, se nedá říct, že by v nich byl binec. Ve většině nechybí svatý obrázek a Jan Goga přesvědčivě kývá hlavou, že rodina je hluboce věřící.
Tím ale pohoda končí. Objekt se totiž pomalu rozpadá, použití záchodu by mohlo být zdraví nebezpečné, chodby jsou zdevastované, v podkroví chybí okna. Vodu si rodina nosí v kbelících. Na otázku, proč zdraví chlapi neopravují dům, v němž bydlí, zní stále stejná odpověď. „Nejsou peníze. Nikdo nám nedá na materiál. Majitel nesouhlasí.“ Mimochodem majitelem je jeden ze synů Jana Gogy Michal. Objekt na něj za korunu převedl před necelými dvěma lety Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových.
„Ten dům byl krásný. Měli jsme splachovací záchod, koupelnu s tekoucí vodou. Na dvorku jsme chovali husy a slepice, taky prasata. Pěstovali jsme zeleninu i brambory,“ vypráví bývalá obyvatelka domu, osmdesátiletá Marie Žilková, která dnes žije v nedalekých Bernarticích. „No jo, taky nás v Kobylé voda vyplavila, tak jsme dům opravili, zeleninu zasadili znova,“ vzpomíná důchodkyně.

Záplavy a lynčování
Poněkud jiný přístup vládne v domě nyní. „Jak bychom tu mohli něco pěstovat, když jsou tu záplavy,“ argumentuje další členka rodiny Gogových Anna Oračková. Voda objekt zaplavila loni v září. Pak v obci málem nastalo lynčování starostky, jež odmítla Gogovým poskytnout v obchodě otevřený účet, na který by se daly koupit potraviny a limonády. „Jenom nám tu přistavili cisternu s pitnou vodou,“ jsou Gogovi rozhořčeni. „I ostatní obyvatelé byli záplavami postiženi, ale také si pak museli dál kupovat běžné věci za své a ne za obecní peníze,“ argumentuje starostka Kobylé nad Vidnavkou Milena Kamená. „Už tak jsme Gogovým vyšli vstříc více než komukoliv jinému v obci. Místní hasiči jim pomáhali vyčistit studnu, kterou si předtím zaházeli odpadky. Ale bylo to zbytečné. Mezitím totiž zmizely kovové trubky, které vodu rozváděly po domě,“ líčí starostka a vrší na stůl různé analýzy a studie k řešení romské otázky, zpracované vládními i nevládními organizacemi. Jedna z nich je z června roku 2006. Přesto se ani za poslední dva roky život Gogových, jedné ze dvou kobyliských romských rodin, nijak nezměnil.
Obec má celkem 454 obyvatel, z toho šedesát je Romů ze dvou rodinných klanů. Takové procentuální zastoupení Romů těžko hledat kdekoliv jinde v České republice. V chudé oblasti u hranic je těžké zavadit o práci. Gogovi si ale s takovými problémy hlavu lámat nemusí. Zdraví mladí chlapi jsou vesměs v invalidním důchodu. „On je na ruce,“ upřesňují členové famílie diagnózu Dušana Gogy. To Emil je zbavený svéprávnosti. Na otázku „proč“ bezelstně objasňuje, že nebyla práce. Ženy také do zaměstnání nepůjdou. Musí se starat o děti, čtyři, šest, osm.
„Proč by si hledali práci, když je uživí dětské přídavky. Jedna z těch rodin na nich třeba dostává i 17 tisíc korun,“ krčí rameny starostka Kamená a mračí se nad vznikem nové Agentury pro sociální začleňování v romských lokalitách. V první polovině dubna ji na Jesenicku představila ministryně Džamila Stehlíková. Jen pro letošní rok je na projekt vyčleněno ze státního rozpočtu 13,5 milionů korun.
„Nejlepší by bylo, kdyby nám z toho dali peníze na nový dům. Tady mají žít dvě rodiny a je jich tu sedm,“ myslí si Malvína Gogová. Nejen Kamená, ale i starostové ostatních obcí ale považují projekt jen za další akci, která život Romů nikam neposune. Navíc na Jesenicku, kde je sociálními problémy v důsledku nedostatku pracovních příležitostí postižena velká část i neromského obyvatelstva, je takový postup označován za pozitivní diskriminaci.
V Kobylé nad Vidnavkou hrozí, že tam zůstane jen jeden obchod. Jiří Sloup už se nechce nechat přesvědčit, aby svůj koloniál dál provozoval. Gogovi jemu i manželce občas vyhrožují, když jim nechce zase dát na dluh. „Že se tady rozkřikují, protože jim nechci dávat další zboží, už mě ani nepřekvapí, ani nevyděsí. Nechápu, jak může stát umožnit, že si někdo udělá z dětí výrobní prostředek. Přídavky by měly být na dvě, tři děti. A pak by se rodiče měli starat sami. Jsou svéprávní, je to jejich rozhodnutí pořídit si více dětí,“ je rezolutní Sloup. V obchodě na druhém konci obce se tváří otráveně Marie Trnčáková. Dluh Gogových u ní je za posledních zhruba sedm let kolem pětadvaceti tisíc korun. Teď k ní raději ani nechodí nakupovat. Trnčáková se jen obává, kam budou Gogovi chodit pro potraviny, až Sloup svou prodejnu zavře.
Ivana Gračková