Vydání: 2006/43 Člověk a zvíře, 24.10.2006, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Název knihy Jak jsme přežili komunismus, osoba ženy–spisovatelky Slavenky Drakuličové a skutečnost, že právě „ženskými záležitostmi“ se autorka povětšinou zabývá, může evokovat pocit, že se jedná o jakousi chorvatskou obdobu románů spisovatelky Haliny Pawlowské.
Úvodní část knihy, jejíž název byl převzat do výše zmíněného titulu, se věnuje takovým věcem, jako je hromadění použitých předmětů (starých tkanin, bot, smetáků, novin, igelitových tašek), „které normální lidé v normálních zemích obvykle vyhazují.“ V titovské Jugoslávii řízeného hospodářství to jinak nešlo a také řada českých čtenářů by byla tento skromný výčet schopna z vlastní zkušenosti doplnit o další nezbytnosti.
Slavenka Drakuličová se tomuto přežívání věnuje nejen s vtipem a šarmem, ale snaží se i o sociologické zobecnění tohoto fenoménu, který bychom u populární Haliny hledali marně.
Druhá část knihy, Jak jsme přežili válku, dává spisku docela jiný rozměr. Slovo přežívání, které bychom měli dosud psát spíše v uvozovkách a vnímat ho s lehkou ironií, dostává nyní brutální rozměr chorvatsko-srbského konfliktu. Drakuličová zpovídá oběť hromadného znásilnění, ale také mladičkého zabijáka, vrací se do ruin, které byly ještě nedávno městy, a jimiž dnes občas projíždějí čeští turisté na své cestě do Dalmácie. „Ženskými záležitostmi“ se najednou stávají docela jiné věci.
Z logiky politického vývoje země, která sama sebe pokládá za součást Evropy, zatímco Evropané ji považují za Balkán, vyplývá etapa postkomunismu. Tady už autorka trochu ztrácí dech, její politické soudy (mimo jiné i o České republice) jsou mnohdy povrchní a unáhlené.
Přesto dokázala Drakuličová vykreslit příběh posledních desetiletí v sovětském bloku očima ženy, která není hybatelem dějin, ale mnohdy bohužel jejich obětí. Její postřehy se týkají země nám důvěrně známé. Jsou nám natolik blízké, že se týkají i nás.

(Slavenka Drakuličová: Jak jsme přežili komunismus, Nakladatelství Lidové noviny)