Intervenční radiologie na evropské úrovni
Vydání: 2008/2 Maltézští rytíři včera a dnes, 8.1.2008, Autor: Iva Peřinová
Příloha: Doma
JAN PEREGRINDocent MUDr. Jan Peregrin, CSc., je přednostou Základny radiodiagnostiky a intervenční radiologie na pražském IKEMu, vede subkatedru intervenční radiologie, byl zvolen viceprezidentem Evropské společnosti kardiovaskulární a intervenční radiologie.
Vaší specializací je intervenční radiologie. Můžete tento obor čtenářům přiblížit? Vyprofiloval se postupně z radiologie. Radiologii známe: je to prosvěcování, pořizování rentgenových snímků, později CT, ultrazvuků ... Postupem času se zjistilo, že řada orgánů není na rentgenu viditelná – jde například o cévy. Pokud je chceme vidět, musíme je nějakým způsobem zobrazit.
Jak se to dělá?
Nejprve řeknu, jak se to dělalo. Na místě, kde je céva na povrchu těla viditelná, například v třísle, v lokti nebo na krku, se vypreparovala, to znamená chirurgicky obnažila, píchla se do ní tenká jehla a vstříkla kontrastní látka. To jsou v podstatě jodové preparáty, neprostupné pro záření, jež se promíchají s krví a udělají cévní řečiště pro rentgen viditelné. Postupem času jsme se naučili, že vpichem lze zavést tenký drátek a po něm tenký katetr. Začali jsme ho používat k aplikaci různých léků, později jsme dostali katetr s jakýmsi balonkem na konci, kterým můžeme cévy roztahovat, případně zavádět částice, které ucpávají třeba krvácející cévy.
A to už je intervenční radiologie. Radiologie proto, jelikož je založená na rentgenovém záření, intervenční proto, že poměrně malým otvorem, většinou jen vpichem, vstupujeme svými nástroji do cévního řečiště, někdy i do ledvin, jater, zkrátka do organismu. Naše postupy pomáhají nejenom v diagnostice, ale také v terapii, v léčbě různých onemocnění, zejména cévních.
Kdy tento obor vznikl?
Pokusy o zobrazování cév začínají od třicátých let minulého století – bylo to ale jen velmi sporadické. Až na začátku padesátých let vymyslel švédský lékař Seldinger metodu katetrizačních cévních vyšetřování. Už na začátku šedesátých let byla tato metoda v Československu relativně rozšířená, několik našich lékařů bylo jejími průkopníky i v evropském kontextu. Byli jsme v té době na docela slušné evropské úrovni a doufám, že to tak zůstane.
Jak tedy vidíte budoucnost ve vašem oboru?
Komplikovaně. Radiologie začíná být příliš široký obor a v podstatě neexistuje člověk, který by ji uměl celou. Je to podobné, jako když nikdo neovládne celou chirurgii – to je prostě nemožné. I radiologové se budou muset postupně specializovat. Bohužel, nebo bohudík – to je otevřená otázka – se náš obor prolíná s jinými obory, například pokud se radiolog primárně zajímá o vyšetřování ledvin, potkává se s urologií. Možná tak v radiologii vzniknou nové podobory, nebo bude naopak část radiologie jinými obory pohlcena. Vývoj v diagnosticko-terapeutické technice je tak rychlý, že to, co máme k dispozici nyní, jsem si před deseti lety neuměl ani představit. A co bude za dvacet let? Netuším.
Traduje se, že je radiologie poměrně škodlivá a rentgenové záření organismus velmi zatěžuje.
Rentgenové záření je naprosto nepochybně škodlivé a jeho účinky se sčítají. Pokud někdo prodělá teoretických sto snímků plic, neznamená to, že riziko zhoubného bujení, poruchy krvetvorby nebo oslabení imunity je stonásobné. O něco vyšší ale je. Běžná dávka, kterou dostane pacient na rentgenu, je však v podstatě pro jeho zdraví irelevantní – to se samozřejmě netýká malých dětí, těhotných žen a velmi oslabených lidí. Máme přístroje, které jsou mnohem méně zatěžující než ty, jež jsme používali před dvaceti lety. Pro lékaře jsou také k dispozici mnohem kvalitnější ochranné prostředky, absolvujeme preventivní prohlídky... Naštěstí o žádném ze svých kolegů nemohu říci, že by mu rentgen ublížil. Samozřejmě při zachování maximální možné bezpečnosti. Sdílet článek na:
