Vydání: 2005/21 Obraz světa a nás samých, 18.5.2005, Autor: Aleš Palán

Příloha: Doma

Velmi zajímavé srovnání například přednesl botanik Vojtěch Novotný – srovnání obyvatel ČR a Papuy-Nové Guiney. Exotické souostroví představil mimo jiné jako zemi s největším počtem jazyků na světě – těch je na celém souostroví přes tisíc, přičemž některými z nich mluví třeba jen několik stovek domorodců! Množství jazyků podle Novotného ještě v relativně nedávné době odpovídalo množství animistických náboženství, z nichž žádné se nemohlo stát dominantním. „Když v některém státě mluví lidé dvěma třemi jazyky, mohou nastat při jejich soužití problémy. Když jich ale máte v jednom státě 750, žádné problémy být nemohou. A s náboženstvím je to podobné,“ uvedl Novotný. Právě kvůli této roztříštěnosti a obrovskému technologickému náskoku bílého muže (Papuánci žili v podstatě v prvobytně pospolných podmínkách), proběhla konverze ke křesťanství ve třicátých letech 20. století neobyčejně rychle a hladce. „Dnes jsou všichni Papuánci křesťané – mají to ostatně i v ústavě,“ řekl Vojtěch Novotný, který v této zemi strávil šest let.

     Václav Bělohradský se zamyslel nad otázkou, která mu ve společnosti chybí: Co vlastně skončilo koncem komunismu? „Strana soudruhů a bratrů“ je v jeho filozofické koncepci náhradou za ztrátu pevných rodinných vazeb. Komunismus je podle Bělohradského klasické sektářství, které se – jako všechny sekty – vyznačuje tím, že „zná“ přesný čas příchodu spásy (tu bolševici chápou jako beztřídní společnost). Václav Bělohradský citoval svatého Pavla, který uvádí, že „den Páně“ přijde nečekaně, a nikdo neví, kdy se tak stane. „Tento trpělivý, otevřený postoj ke vnímání času lze nazvat křesťanskou nadějí. Komunismus je naproti tomu zneužitím této naděje: tvrdí, že ví, kdy přijde spása. I proto měl velký úspěch v tak výrazně křesťanské zemi, jakou je Itálie,“ prohlásil Bělohradský.

    

Nad příčinami rozpadu rodiny se pozastavil sociolog Jan Keller. Sítě sociální ochrany měly podle něj v minulosti podobu nepsaných modelů chování mezi členy rodiny, sousedy – zkrátka lidí sobě rovnými. Druhým historickým modelem je podle Kellera sociální zajištění mezi sobě nerovnými – např. vztah šlechtic a jeho vazal. Dnes tyto modely nahrazují zobecnělé sociální systémy, reprezentované sociálním státem jakožto sekundárním systémem ochrany. „Sociální stát je ale dnes v krizi. Například v Německu přitom 90 % všech dávek nesměřovalo k rodinám, ale k jednotlivcům,“ uvedl Keller. Východiskem je možné rozpomenutí se na osvědčené způsoby distribuce bezpečí a navázání na ně. „Solidarita je ovšem stále ještě nemoderní, protože člověka znevýhodňuje. V modernistické společnosti se vztahy mezi lidmi dostávají do vážných potíží. My víme, jak modernizovat rekreaci či vojenství, ale nevíme, jak to samé udělat s mezilidskými vztahy,“ prohlásil sociolog, jeho myšlenky sledoval zcela zaplněný sál olomouckého Divadla hudby.

     Keller prohlásil, že zárukou úspěchu dnes není ani dostatek vzdělání – tento model platil na Západě snad naposledy pro generaci narozenou ve čtyřicátých letech: „Byla to poslední generace, která pobírala výrazné přídavky na děti a které vzdělání dopomohlo ke kariéře, poslední generace, která ještě odchází do penze se solidním důchodem.“ Vzdělání je sice nadále důležité, ale už jen jako záchranná síť před pádem do spodních sociálních pater, míní Keller. „Stále více platí, že vzdělání není výtahem ke kariéře, ale brzdou před pádem dolů,“ uvedl sociolog. Všeobjímající víru v pokrok přitom označil za zesvětštělou víru ve spásu a modernizaci za klasickou utopii.    

       Program Ekologických dnů doprovodila soutěžní výstava fotografií s názvem Krajiny vnitřní a vnější. Porota, které předsedal fotograf Jindřich Štreit, udělila první místo poetickým pohledům z oken vlaků Romana Pecháčka. Zájem publika vyvolaly i dva vzpomínkové večery na osobnosti, které se bytostně vymykaly hlavnímu kulturnímu proudu. Pamětníci vzpomněli na fotografa Josefa Sudka a básníka a grafika Bohuslava Reynka. Režisér Tomáš Škarlant o průběhu Ekologických dnů natočil dokumentární film a pořadatelé v čele s Michalem Bartošem také chystají sborník s názvem Krajina pochybností.