26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dzien dobry!

28. 10. 2004

|
Tisk
|

Vydání: 2004/34 Kněží na dovolené, 28.10.2004, Autor: Iva Tereza Grosskopfová

Příloha: Doma

Když procházíte hornatou krajinou Slezských Beskyd, naučíte se jinak počítat čas. Chodíte nahoru a dolů či po hřebenech a máte ideální příležitost k tomu rozhlížet se. Začít se dá s okolím a pak - to o něco déle - třeba přejít k sobě samému. Je to inspirativní se takhle dívat... Pro začátek lze vnímat zdejší tvrdý život. Samozřejmě, i zde již není středověk, ale ve srovnání s „pohodlím“ velkoměsta by kdekterý televizní bačkorový typ možná vzdal při prvním vyvrknutém kotníku, ačkoli roubené chaloupky, pasoucí se ovce, kozy a krávy, vypadají velmi idylicky. Lidé tu prý odpovídají podmínkám - působí tvrdě, jsou nepřístupní a moc se s vámi nebaví. Ale nevěřte tomu. Co nemají rádi, je, když se s nimi nejedná fér. Ale to se nezdá nikomu. Stačí úsměv a každou chvilku vás někdo zdraví: „Dzien dobry“ nebo jen „Dobry“ a vy vnímáte to lidské, co je přece v každém, jen to někdy hodně hluboko skrývá. A když si dokážete pohodu v sobě udržet, oplatí vám to místní třeba tím, že vás pozvou dál a vy budete jejich hosty. Takové pozvání se neodmítá a zvlášť, když je od nejstarší ženy nejvýchodnější obce České republiky - Hrčavy. Paní Rozálie Bojková (není to zas tak dávno, co překročila osmdesátku) mně připomněla moji babičku, která již zemřela. Usměvavá žena, žijící sama v domku nedaleko dřevěného kostela, začala vzpomínat a já se ráda vrátila zpět, abych pochopila, jak ji zformovala těžká práce a nelehké životní lekce.

Pocházím z místa Gruň, což je nedaleko Hrčavy. Bylo nás doma devět dětí. Odmalička jsem musela velmi tvrdě pracovat. Měli jsme hospodářství a od dvanácti let jsem také chodila na službu. Byla jsem šikovná a poradila jsem si s každou prací, i s mužskou. Ale jinak jsem uměla vzít do ruky i jehlu, nebo jsem na všechny kolem sebe pletla svetry, háčkovala a podobně. Vlastně ještě někde mám celý místní kroj, který jsem sama ušila. Bylo jasné, že domácí práce jsem zvládala bez problémů.

Pamatuji si, že kromě krav, koz, ovcí jsme měli mohutného býka. Všichni se ho báli a já se o něho starala. Jednou mě pořádně nabral do hlavy. Zůstala jsem několik dní ležet. Tekla mi spousta krve, ale ze všeho jsem se dostala a nezahořkla. No ono to ani nešlo, vždyť práce nepočká. Když jsem byla už dospělou dívkou, chodilo za mnou hodně chlapců a já si nakonec vybrala svého muže. Společně jsme postavili dům a žili na Hrčavě. Byly to dobré roky, když ještě žil (zemřel před deseti lety). Vycházeli jsme spolu. Narodili se nám dva kluci a jedna holčička. Rodila jsem doma a víte, kdo mně dělal porodní bábu? Moje maminka. Sama byla drobná a příliš pracovala. Vím, že měla problémy s tím, že jí často tekla krev z nosu. Zastavovala ji solí a dělala dál.

Pro mě, jako matku, přišla velmi těžká situace - když si na ni vzpomenu, je mi smutno. Jeden ze synů se byl s kamarády koupat a nastydl. Byl to nádherný kluk, všichni to říkali. Jeho zdraví se začalo prudce zhoršovat, měl vysoké teploty, které jsem se mu snažila srážet. Když zemřel, bylo mu teprve 25 let. Doprovodila jsem ho až ke smrti. Poslední období bylo velmi náročné, ale vydržela jsem.

Ve svém domě dnes žiji sama. Nemohu chodit tak, jako dřív, otékají mně nohy, ale co mohu, stále ještě pracuji. Často přemýšlím o smrti a neděsím se jí. Vždyť jsem si na ni také již sáhla. Měla jsem dvakrát infarkt. Poprvé jsem se z něho dostala sama. Třela jsem si spánky octem a to mně pomohlo. Podruhé se mi to ale stalo v zimě, spadla jsem do hlubokého sněhu. Lidé mě našli a pomohli. Telefon domů nemám a mobil se u nás použít nedá, celá Hrčava nemá signál. Ale já si za tu dobu na samotu zvykla a nevadí mně. Mám dobré děti, jezdí za mnou a jedna z vnuček bydlí na Hrčavě a tak ke mně chodí ona i její manžel. Všichni mně říkají, abych tady nezůstávala sama. Mohu jít třeba k dceři - ta žije též sama v jedné zdejší obci. Ale starý strom nelze vyrvat z jeho kořenů, nevydržel by to. A co mi také pomáhá? Víra v Boha! A pak vám prozradím jednu medicínu, kterou užívám každý den: do „švédských kapek“, které mám v tmavé lahvičce, jsem dala slivovici a každý den ráno si dám po půlečke (“panák“).

Čas od času můj domek ožívá. Sjedou se děti s rodinami a zase je veselo, na ty chvíle se těším. A Hrčavané? Ti jsou také dobří, vždyť tady žijeme spolu a víme své...

ROZÁLIE BOJKOVÁ
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou