Do pevnůstky za vojenskou historií
Vydání: 2010/35 Humor v církvi, 24.8.2010
Příloha: Doma
Dnešní tip na výlet je trochu netradiční: absolvovala jsem jej nikoliv jako turista, nýbrž jako doprovod se skupinou bezdomovců z Azylového domu Charity Olomouc, která cestu uspořádala v rámci Dnů bezdomovectví. Vyrazili jsme autobusem z Olomouce do nedalekého Křelova. Tři muži bez domova, sociální pracovnice Jana Haasová a koordinátor Azylového domu Jaromír Kytlica. Rostislav Kubic, František Benda i Stanislav Lepeš přišli vymydlení a na výlet důkladně vyzbrojení – svačinou i kávou v termosce. V autobuse si povídali – hlavně o vojně, o cestách do Ruska a o tom, jaká je to škoda, že se mužů na výlet nevypravilo víc. Prý se jich původně přihlásilo sedm, ale čtyři to nakonec vzdali.Z křelovské návsi není vojenská pevnost daleko, takže jsme za chvíli stáli před rozlehlou cihlovou stavbou, v bráně nás vítala průvodkyně a matka majitele v jedné osobě paní Danielová. A hned na nádvoří začala s výkladem – ten občas přerušovaly pasoucí se kozy a ovce, které chodily nakukovat do našich tašek.
Křelovský vojenský fort č. XVII. měl být částí tzv. fortového věnce, který měl obklopovat Olomouc a poskytovat jí dobrou vojenskou ochranu. Ten mělo tvořit dvaadvacet pevností a dvě pevnosti železniční. Kvůli nedostatku peněz jich ale bylo vybudováno jen dvanáct. Z nich je dnes deset v soukromých rukou, dvě patří státu. Jak řekla paní Danielová, je škoda, že někteří majitelé nechávají forty pustnout. Přístupné jsou jen tři z nich – křelovský, v Radíkově a v Olomouci na Nové Ulici.
Křelovská pevnost, určená dělostřelcům. Každá cihla byla dělaná ručně, třikrát přepalovaná, číslovaná a opatřená rakouskou orlicí. „Ty cihly nejdou rozbít. A když na ně poklepete, zvoní,“ popisuje paní Danielová a dodává, že cihel bylo při stavbě fortu použito třináct milionů a celá pevnost stála 265 400 zlatých (pro srovnání – měsíční plat učitele v té době byl 1 zlatka). V pevnosti postupně sídlili do 1. světové války rakouští vojáci, pak zajatci z Haliče, českoslovenští vojáci, wehrmacht a opět československá armáda – byla zde výrobna automobilových součástek. Až v roce 2003 se armáda pevností začala zbavovat.
Prošli jsme si zrekonstruované prostory vlastní pevnosti, kde se konávají koncerty, společenská setkání, konference, navštívili jsme také muzeum, kde jsou vystaveny uniformy, zbraně, dalekohledy, přilby, holínky, dobové fotografie, nákresy a mapy, terče i obrazy. Čekalo nás vnější opevnění ukryté pod vrstvou hlíny a travnatým porostem. Se třemi olejovými loučemi jsme procházeli temnými strašidelnými chodbami plnými prachu a pavučin. Muži z Azylového domu zřejmě stísněné pocity neměli, protože si prozpěvovali „Já jsem duhová víla“, „Není nutno, aby bylo přímo veselo“, mávali loučemi a volali „Pojďte za světlem“ či „Já budu dělat zadní odrazku“. Evidentně se jim v pevnosti moc líbilo, což pak venku potvrdili i trochu dojatými slovy. „Pevnost je moc krásná. Výlet pro mě bude taková památka, až budu starý. Jestli mi dá Pán Bůh zdraví, chtěl bych napsat knihu, kterou věnuji Charitě jako poděkování za to, že pro nás dělá takové věci,“ řekl Stanislav Lepeš. Rostislav Kubic si pochvaloval, kolik získal nových informací: „Blbosti si nikdy nepamatuju, ale tohle je něco jiného. Obdivuju, co si ta průvodkyně všechno pamatuje.“ Závěr patřil ještě návštěvě křelovského kostela vybudovaného v roce 2003. Pak jsme se rozloučili, poděkovali za výlet a rozešli se.
–jej–
Sdílet článek na:
