26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Dětský domov více podobný rodině

20. 3. 2007

|
Tisk
|

Vydání: 2007/12 Muži a ženy v kostele, 20.3.2007, Autor: Ivana Jeništová

Příloha: Doma

Co vás to napadlo, zakládat dětský domov?
Jan: Oba jsme vyrůstali v salesiánském prostředí a to nás velmi silně oslovilo. Vždy jsme měli velice blízko k dětem.
Moje maminka je zdravotní sestra a během své školní praxe si v jednom dětském domově oblíbila malou dívenku, kterou si často brávala na víkendy domů. Moje babička se jí stala kmotřenkou a v postatě celé dětství jsme vyrůstali vedle sebe.
Marta: Později jsme ve společenství mládeže dělali pro děti v přerovském dětském domově Mikuláše jiné akce. Tak jsme poznávali prostředí, ve kterém děti v dětském domově žijí.
J: A pak mne jednou napadlo udělat takový jiný dětský domov, spíše rodinu, pro děti, které nemohou vyrůstat s vlastními rodiči.

Jak jste přijala Honzův nápad? Měla jste přece dost práce s vlastními třemi kluky, kterým je 6, 11 a 13 let.
M: Byla to naše společná myšlenka, měli jsme přátele, kteří měli takový dětský domov a zároveň děti v pěstounské péči a to nás inspirovalo. Začali jsme hledat dům, kde by domov mohl být.
Nakonec se podařilo zakoupit rodinný domek od jedné paní, pro niž byl ,srdeční‘ záležitostí: vždyť ho stavěli s manželem, který před časem zemřel. Když zjistila, k čemu bude dům sloužit, ulehčilo jí to odchod.

Sehnat všechna úřední povolení a pak také peníze, za něž by se dal domov pro děti pořídit, jistě není jednoduché. Kdy jste začali?
J
: V letech 1999 až 2001 jsem pracoval jako ředitel Oblastní charity Přerov, kde jsem se naučil, jak se píší projekty, shánějí peníze a sponzoři. Příprava trvala několik let, nakonec jsme byli po dlouhých tahanicích s ministerstvem školství zařazeni do sítě škol, což byla nutná podmínka pro naši další existenci. Vlastní provoz začal od 1. 7. 2004, během prázdnin nastoupili první vychovatelé a v září první děti.

Proč jste chtěli právě dětský domov a ne jen pěstounskou péči, která by jistě byla jednodušší?
M:
Viděli jsme, že je spousta dětí, které se pro pěstounskou péči nehodí – například nejsou právně volné, a proto budou muset vyrůstat v dětském domově. Pro ně jsme chtěli vytvořit dětský domov více podobný rodině, než jsou velké dětské domovy.
Byli jsme se podívat na zkušenou i v cizině.

Podařilo se vám naplnit svou představu?
J:
Několik opravdu rodinných dětských domovů u nás je, některé jsme navštívili a jsme s nimi dodnes v kontaktu. My jsme měli představu, že v domově začneme pracovat s menšími děti, abychom s nimi mohli být delší dobu. Chtěli jsme nalézt manželský pár, třeba i s vlastními dětmi, který by v domově bydlel a staral se o další děti. K ruce by měli pomocníky, aby vše dobře fungovalo. To se však nepodařilo, a tak máme vychovatele, kteří pracují ve dvojicích v několikadenních směnách. Nejtěžší byl první rok. Teď už je situace celkem stabilní, máme vychovatele, kteří jsou v domově již skoro dva roky. Snažíme se, aby mezi vychovateli byl vždy alespoň jeden muž, aby děti poznaly i mužský prvek ve výchově. Také máme „tetu Pavlu“, která chodí prát, žehlit a zašívat. Děvčata jí ráda pomáhají a povídají si s ní.

Jak to všechno přijímají vaši potomci? Zúčastňují se programu domova?
J:
Našli si nové kamarády, jezdí stejným autobusem do školy, ti mladší spolu chodí do školy ve Staré Vsi. Jezdíváme také společně s přáteli na víkendy. Pro děti z domova je největší odměnou jít přespat k řediteli domů.

Snáší tyto děti obyvatelé Staré Vsi? Přece jen přišly z problémového prostředí...
J:
Myslím, že vesnice je vcelku přijala, děti rády chodí na návštěvy ke kamarádům. Lidi jen moc nechápou, proč naše děti nepracují na zahradě, tak jako jejich potomci. Ti prý doma občas říkají, že chtějí raději k nám do domova, kde se o víkendu jezdí na výlety. Velkou pomocí je pro nás místní škola, které dětský domov pomohl alespoň zpočátku s naplněním kapacity. Učitelé s dětmi z domova jednají naprosto stejně jako s ostatními.

Jak je to v domově s návštěvami rodičů, jezdí děti někdy domů?
M:
Všechny naše děti mají rodiče; nejsou sirotci. Tam, kde to je možné, jezdí zhruba jedenkrát měsíčně domů na víkend. Máme ale i chlapce, který nebyl dva roky po sobě na Vánoce doma. Naše děti říkají, že mají dva domovy.

A co farnost ve Staré Vsi, jak přijala dětský domov? Jste církevní zařízení, vedete děti k náboženství?
M
: Farnost děti přijala velice hezky, jsou rádi, že se v kostele objeví nějaké další děti.
J: Často se nás lidé ptají, co to znamená, že jsme církevní dětský domov. Odpovídáme jim, že jsme stejný domov jako kterýkoliv jiný, ale k naší práci nás mimo jiné vedla i naše víra a svou víru při této práci také prožíváme. Rozhodně děti nenutíme k modlení či chození do kostela. Mají ale možnost vidět na nás i na většině vychovatelů, jak se dá víra prožívat v běžném životě. Některé děti projeví zájem naučit se modlit, jít do kostela, jiné naopak cítí vůči kostelu averzi. K ničemu je nenutíme, v neděli na mši mohou, ale nemusí. Někdy jdou všichni, jindy třeba jen jeden. Třeba to v nich někde zůstane.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou