Vydání: 2006/6 Když se zhroutí životní plány, 7.2.2006, Autor: Dana Němcová

Příloha: Doma

Když k nám na začátku devadesátých let přicházeli první uprchlíci, někteří Češi se báli naprosto neopodstatněných věcí – například toho, že k nám emigranti zavlečou nakažlivé nemoci. (Všichni žadatelé o azyl přitom procházejí karanténou.) Další obavou bylo právě to, že vzroste kriminalita - ta ale není u cizinců vyšší, než by odpovídalo jejich poměru vůči celé populaci ČR. Předsudky jsou dané nedostatkem znalostí a určitou zabedněností - v původním slova smyslu. Lidé si někdy myslí, že ve svém omezeném mikroklimatu mohou lépe řídit svůj život; jejich svět je tak přehlednější. Strach z něčeho cizího znamená strach z ohrožení vlastní identity.

Lidi je třeba opatrně „otevírat“. Křesťanská akademie pořádá besedy, v jejichž rámci jsem často zvána k diskusím o těchto tématech. Jezdím, kam mě pozvou. Někdy přijde pár lidí, jindy je plný sál, ale vždycky stojí za to s lidmi mluvit. Nesetkala jsem se s vyloženě agresivním postojem, jen jsem zaznamenala opatrnost a nedůvěru; zejména starší lidi se cítí být ohroženější.

Další formou pomoci jsou kulturní programy pro českou veřejnost, multikulturní centra a aktivity. Škála vzájemných dotyků je široká a my se snažíme nejen o sbližování, ale také o korigování extrémů na obou stranách. Integrace je oboustranný pohyb - jak ze strany těch, kteří chtějí být přijati, tak ze strany přijímajících. Jako psycholožka vím o spoustě zranění a rizik, která si s sebou emigranti přinášejí a k nimž přibývají i zranění, která tu získávají. Být nechtěným cizincem je velice těžký úděl. Bohatí si to dovedou zařídit, ti většinou nemají problémy, ale chudí opravdu neemigrují kvůli vlastnímu potěšení. Utíkají proto, že je jejich lidská důstojnost ubíjena a politická a občanská práva potlačována. Jiné řešení než útěk nevidí. Přicházejí k nám ze zemí rozvrácených válkou nebo přírodní katastrofou. A bohužel víc těch katastrof je lidských. A jsou asi i krutější.

Někdy se říká, že Češi jsou xenofobní, já bych to ale negeneralizovala. Mnozí naši obyvatelé jsou vstřícní, otevření, ochotní pomoci – to se potvrdilo zejména tehdy, když k nám přicházeli utečenci z války. Na druhé straně jsou Češi zároveň opatrní, nedůvěřiví a nechtějí ze sebe udělat naivní hlupáky. Když se s někým sblíží, jejich mínění už pak něco jako barva kůže neovlivňuje. Proto nám velice záleží na tom, aby se lidé s nově příchozími poznávali i ve věcech, které se týkají náboženství, kultury a životního stylu. Snažíme se o to, aby migranti naši společnost spíš obohatili, než vyděsili. Zejména mezi mladými Čechy je otevřenost - až na extremistické skupinky – mnohem větší.

Křesťané mají „v popisu práce“ být tolerantnějšími, ale nedokážu posoudit, jestli tomu tak opravdu je. V praxi se setkávám s lidmi, kteří druhým pomáhají naprosto spontánně a já je „nekádruju“, co se týče jejich víry. Existují přitom necírkevní společenství, která jsou otevřenější - a problematiku soužití berou vážněji - než třeba nějaké venkovské farnosti, kde lidé nejsou zvyklí mít mezi sebou něco zcela cizorodého.

DANA NĚMCOVÁ, psycholožka, pracovnice Centra pro otázky migrace