Přihlásit se
Archivní článek
Batole bez mámy
28. 4. 2015
|Tisk
|
Sdílet:
Od kterého věku dítěte si matka může dopřát volno a mít čas jen pro sebe? A jsou tyto chvíle prospěšné i pro dítě? Ptáme se psycholožky MARTY LUZAROVÉ.
Vydání: 2015/18 Broumov: nový život pro klášter, 28.4.2015, Autor: Karolína Peroutková
Příloha: Doma
Nejenže může, ale přestávky také potřebuje. Tříměsíční ratolest přes den většinou ještě hodně pospává. Dobu mezi kojením či krmením může matka využít jako odpočinek pro sebe.
Malé dítě svěřujeme samozřejmě spolehlivým osobám, včetně otce. Ne každý otec si ale na péči o novorozence troufá, zvláště jedná-li se o jeho prvního potomka. To je potřeba respektovat a v takovém případě svěřit dítě zkušenější osobě.
Miminko poznává další členy rodiny, jiné osoby ve svém okolí. Přijímá nové, zajímavé podněty, rozšiřuje se jeho obzor. Postupně si vytváří citovou vazbu k otci a příbuzným. Nemělo by se ale u dítěte střídat hodně lidí, to by z toho pak mělo spíše zmatek.
Děti v mladším kojeneckém věku poplakávají poměrně často z různých důvodů. Zhruba od šesti měsíců ale začínají reagovat úzkostně, když matka odchází a svěřuje je jiné osobě. Už mají k matce vytvořenou intenzivní citovou vazbu a začínají se bát cizích lidí. Jakmile matka zmizí z dohledu, většina dětí se rychle uklidní. Často tímto odloučením a strachem trpí více matka než dítě.
Každé dítko je ale jiné. Pro klidnější odchod v mnoha případech skutečně pomáhá, když osoba na hlídání ratolest něčím zaujme a matka v nestřeženém okamžiku odejde.
Prožívá-li dítě akutně trauma, nejsnáze a nejlépe se uklidní v matčině náručí. Z toho důvodu i v době nemoci by dítě měla pokud možno ošetřovat matka, včetně případné hospitalizace v nemocnici.
Ve vývoji dítka přechodně nastávají chvíle, kdy prožívá různě silnou separační úzkost. Fixuje se na matku a její nepřítomnost opravdu špatně snáší. Je třeba počkat, až toto období odezní.
Patologická závislost a s tím spojené mnohé další poruchy. Hrozí potřeba potomka vlastnit a zcela ovládat. Prakticky pak taková matka dítě opravdu připoutá k sobě, žije s ním i v jeho dospělosti a nikdy mu nedovolí se osamostatnit. Anebo se dítě i přesto osamostatní a matka se zhroutí, ztratí smysl svého života.
Zhruba do tří let věku dítěte s ním žije matka v jakési symbióze – ve velmi úzkém citovém propojení. To je přirozené. Přesto je třeba už v tomto batolecím věku dítě postupně „otužovat“, připravovat na přiměřenou samostatnost a nezávislost, kterou bude potřebovat pro svůj další zdravý vývoj.
Matka příliš závislá na svém dítěti bývá často přehnaně pečovatelská, obětavá, nechce nikoho obtěžovat s hlídáním či jinou pomocí u potomka. Trpí také nejrůznějšími strachy o dítě, včetně strachu z odloučení od něho. Nedůvěřuje druhým a je přesvědčena, že jenom ona se dokáže o dítko po všech stránkách nejlépe postarat a její občasnou nepřítomností by ratolest utrpěla závažnou újmu. Ocitne-li se na chvíli sama bez dítěte, prožívá silný neklid, napětí, úzkost.
Zdravá matka se zdravým mateřským pudem si zdravě nárokuje svou vlastní svobodu. Vnímá své potřeby, rozpoznává, kdy už je unavená a potřebuje vypnout. Zároveň dokáže citlivě vnímat potřeby svého dítěte – a jestliže se její přání a touhy ocitnou v protikladu s potřebami dítěte, dokáže dát malému dítku přednost, ukáznit se. Kdy a jak často potřebuje matka odpočívat, je hodně individuální.
Se „sobeckým“ nárokováním si častých volných chvil se setkáváme u takových, pro něž je mateřství velkou zátěží a které na ně ještě nebyly připraveny. Nedozrály k tomu, aby se mohly starat o někoho jiného, protože mají samy se sebou dost starostí a obtíží.
