Vydání: 2021/49 Za svobodu vyznání, 30.11.2021, Autor: Jiří Macháně

Příloha: Doma 49

Když začne zvonit, přichází obvykle pokušení vzdát to nebo si postavit hlavu: z vyhřáté postele se nechce, je nad ránem, venku panuje děsná zima a tma a vyhlídka na vymrzlý kostel nepatří k těm nejlákavějším. „Vstávejte, jedeme na roráty,“ ukončí váhání rodiče. Někdy to nebývá úplně jednoduché.
Mše svatá ještě za tmy
Roráty jsou ranní mariánské mše svaté v adventní době. Jejich název je odvozený od vstupního zpěvu čtvrté neděle adventní, který začíná slovy „Rorate coeli de super“ (Rosu dejte shůry). Původ těchto mší sahá až do doby vlády Karla IV. Časně ráno pořádané rorátní mše svaté, doprovázené v evropských poměrech unikátními písněmi, se u nás konávaly denně v průběhu celého adventu prakticky nejméně čtyři sta let ve všech farních kostelích. Přestože žádný jiný národ neměl tak bohatě rozvinutou rorátní tradici, ve druhé polovině 20. století zájem o ně prudce opadl. Od sametové revoluce se však tento liturgický zvyk opět obnovuje.
„Když jsem studoval v Itálii, zjistil jsem, že tam roráty vůbec neznají a advent je tam o ně jaksi ochuzen. Zůstane jen ranní tma. Zatímco u nás už od dob Otce vlasti do této tmy přidáváme kousíček světla. A to může být obrazem i toho, co jako křesťané můžeme dát většinové společnosti,“ přibližuje svůj postřeh P. Lukáš Engelmann z Ostravy-Třebovic.
Chodí celé rodiny
Ačkoliv satirický web Tisíckráte před pěti lety napsal, že roráty jsou tajemné, protože o nich všichni slyšeli, ale nikdo na nich nebyl, skutečnost se tomuto žertu naštěstí slušně vzdaluje. Oslovili jsme několik farností, kde se tyto ranní adventní bohoslužby pravidelně konají – zvláště ty, kde mše svaté chystají speciálně pro děti.
„Začíná se za tmy, kdy svítí jen oltářní svíce, svíce na adventním věnci, velká mariánská svíce v rukou kněze a lampičky, které nesou děti – a mnohé je zapalují už doma a jdou s nimi noční Ostravou. Každý rok je u nás v Třebovicích také připraveno téma pro děti. Letos to bude ,Josef – lekce od tesaře‘, protože končí Rok sv. Josefa,“ vysvětluje tamní duchovní P. Lukáš Engelmann.
Letitou tradici udržují také v Místku. „Celá farnost se už dlouho předem těší. A od těch nejmenších už od prvních hodin náboženství slýchám zvídavé otázky, jaké že budou letos roráty,“ prozrazuje P. Daniel Vícha, že také v místecké farnosti mají roráty své téma. Děti na ně přicházejí za tmy přes krásně nazdobené místecké Farní náměstí. „Celá mše svatá je koncipovaná pro děti, včetně zpěvu, průvodu s lucernami a příběhem, který se po celý advent odehrává a děti zaměstnává, vtahuje do děje a vrcholí před Vánoci. Vloni jsme například putovali se starcem Simeonem, který se nakonec v Písmu setkal s Ježíšem a jeho rodiči v jeruzalémském chrámě,“ přibližuje P. Vícha.
Náročné vstávání
Nejeden rodič však zná ze své zkušenosti, že je iluzí představa, že oni sami a jejich ratolesti zlehka vyskočí z postelí a hrnou se v nelidskou ranní hodinu do kostelních lavic. „U nás v Blansku se musí vstávat před pátou. Celý den je pak jiný, než když začíná třeba v půl osmé. Ne každý vždy dorazí, ale jsou děti, které přicházejí pravidelně. A dělají to kupodivu rády. Kdyby je to nebralo, nepřijdou,“ dělí se o svou zkušenost tamní kněz Jiří Kaňa.
Roráty pro děti mívají v Blansku v úterý a ve čtvrtek už v půl šesté ráno. Nejmenší členy farnosti se snaží motivovat. „Dětem za účast na rorátech rozdáváme body a ty pak na konci adventu proměníme ve voucher, takže před Vánoci za něj mohou opatřit pro někoho dárek. Není to ale jen odměna za účast, spíš je vedeme k tomu, aby někoho obdarovaly, aby se jejich advent proměnil také v dlouhodobou přípravu na darování. Mohou tak vložit svou oběť ranního vstávání a své srdce do dárku pro někoho z rodiny nebo kamarády,“ vysvětluje P. Kaňa.
Jak potvrzuje P. Vícha, pro celou rodinu znamená účast na rorátech zásadní změnu rytmu. „Všichni musejí nejen dřív vstávat, ale také jít s dětmi brzy spát. Mít večer vše dřív nachystané do školy a ještě s dětmi dělat úkoly, které u nás na rorátech dostávají. Je to náročné, ale ti, kteří to zažili, o to nechtějí přijít, ačkoliv to znamená oběť,“ doplňuje místecký kněz a moderátor TV Noe.
V některých farnostech roráty nekončí závěrečným požehnáním, ale po mši svaté odcházejí děti i rodiče (ještě než vyrazí do školy a do práce) na faru snídat. „Největším lákadlem je nutella a samozřejmě párky. Maminky se střídají ve službě chystání jídla a mnoho farníků přinese bábovku, koláč nebo pomazánku, aniž by předem řekli. Je to velká příležitost dávat druhým i přijímat dobrodiní,“ chválí P. Vícha. V Blansku připravují slavnostní snídani až při posledních rorátech, kdy rozdávají odměny pro pravidelné účastníky. „Už také míváme Betlémské světlo, a tak ty poslední slavíme při svíčkách. Děti nosí světlo a drží ho po mém boku u oltáře. Z této služby mívají velké zážitky, protože jsou v bezprostřední blízkosti okamžiku proměňování. Světlo svíček ohraničí prostor, všechno je najednou blízko a celá mše svatá je velmi intimní,“ popisuje svou zkušenost P. Jiří Kaňa.
K čemu roráty děti vedou?
„Prožíváme společně hodnotu očekávání a radostného napětí, kdy si s dětmi říkáme, kolik dní ještě zbývá. Učíme je čekat a nemít vše hned,“ domnívá se P. Vícha. Jeho spolubratr z Třebovic P. Engelmann připomíná hlavně schopnost dětí překročit svou pohodlnost, překonat sebe sama. „Vstát, když ještě spolužáci spí, a jít se ponořit do mše svaté v kostele – to chce silnou motivaci.“ Podle vyprávění dospělých, kteří toto zažili jako děti, je to silný moment, na který celý život vzpomínají.
Navíc takové adventní vstávání vede i k umění jít v životě do náročných věcí. Nasadit se, když je třeba. „Někteří rodiče mi zprvu tvrdí, že to prostě nezvládnou a že jejich děti nevstanou. A pak najednou zjistí, že to jde. Dají ze sebe vydají něco navíc a pak ze své oběti prožívají dobrý pocit. I to je velmi důležité. Často jsou to pak samy děti, které se dožadují rorátů, i když se rodičům nechce. Děti mají zkrátka na víc, než si myslíme, a mohou nás to učit,“ zdůrazňuje místecký děkan. A blanenský P. Jiří Kaňa pokorně přiznává, že ho děti v adventu i trošku školí. „Musím ráno poctivě vstát a jít sloužit,“ směje se. „Ta atmosféra rána ve tmě a tichu je pro společenství farnosti stmelující. Vlastně je to podobný pocit jako třeba u táboráku. Jsme tam spolu. A k tomu s Pánem Ježíšem uprostřed,“ uzavírá.