Dokázala se americká společnost vyrovnat s rasismem?
Vydání: 2015/34 V sousedství uprchlíků, 18.8.2015, Autor: Roman Joch
Příloha: Perspektivy 34
Uplynul rok od rasových nepokojů v americkém městečku Ferguson, kdy bílý policista zastřelil černošského mladíka. Podobný incident se nyní odehrál v Texasu. Znamená to, že americká společnost je dosud rasistická?
© Jan Heralecký
Amerika je multirasovou společností, v níž procento bělošské populace klesá, procento latinskoamerické populace stoupá a procento populace černošské je stabilní. Zatímco v roce 1980 bylo v USA 80 % bělochů, 6 % Latinoameričanů a 13 % Afroameričanů, nyní je bělochů 70 %, Latinoameričanů 11 % a černochů stále 13 %. Stoupá také procento Američanů asijského původu, dnes je to 6 %. V polovině století už budou běloši v menšině.
Když se člověk dívá na ten mix ras a etnik, z nichž je tvořen americký národ, je překvapen tím, jak poklidně mohou spolu žít – poklidně vzhledem k tomu, jak špatně by to mohlo dopadnout, i vzhledem k některým jiným společnostem ve světě. Přesto samozřejmě není vše ideální a téma rasové různosti je v americkém společenském vědomí stále silným faktorem. Ideálu, dle něhož by rasová příslušnost nehrála při posuzování člověka žádnou roli, stále nebylo v Americe dosaženo.
Ten byl přitom zahrnut už v zakládajícím dokumentu USA, Deklaraci nezávislosti z roku 1776: „Tyto pravdy pokládáme za samozřejmé, že všichni lidé jsou si stvořeni rovni a obdařeni svým Stvořitelem určitými nezcizitelnými právy, mezi nimiž jsou právo na život, svobodu a usilování o štěstí.“ Tento ideál velice oceňoval během své první návštěvy USA právě svatý papež Jan Pavel II. Přesto byla myšlenka rovnosti ras na počátku novodobých dějin Ameriky pošlapána tím nejhorším způsobem – otrokářstvím. Otrokářství bylo v USA prvotním hříchem „rasové otázky“, z něhož se odvíjely hříchy ostatní.
Otcové zakladatelé věděli, že otrokářství je s jejich ideálem neslučitelné a že bude muset být odstraněno. Doufali, že se tak stane postupně, pozvolně, nenásilně. V tom se mýlili – nakonec bylo zrušeno za dramatických událostí občanské války, před sto padesáti lety.
Poté přišly segregace a diskriminace. Těm odzvonilo před půlstoletím. Když černošský reverend Martin Luther King na masové demonstraci ve Washingtonu v srpnu 1963 promlouval: „Mám takový sen, že jednoho dne mé čtyři malé děti budou posuzovány podle svého charakteru, a nikoli podle barvy pleti“, většina bílých Američanů chápala, že mluví nejen jako jejich křesťanský bratr, ale i jako Američan, který chápe americké zakládající ideály lépe než mnozí bílí. V tom momentu hnutí za občanská práva Afroameričanů vyhrálo.
Ovšem sen Martina Luthera Kinga o barvoslepé společnosti, o tom, že lidé budou posuzováni podle svého charakteru, nikoli podle barvy pleti, naplněn nebyl. Po zrušení a zákazu diskriminace přišla „pozitivní diskriminace“, affirmative action, v podobě preferenčního přijímání příslušníků historicky znevýhodněných menšin, především černochů a Latinoameričanů, do škol a do zaměstnání. Důsledkem je, že na prestižní univerzity se dostane méně talentovanějších studentů jiných ras, než by odpovídalo čisté meritokracii; v tomto ohledu největší obětí affirmative action jsou studenti východoasijského původu, kteří mají vzhledem k zastoupení v populaci nejlepší studijní výsledky.
Úspěchy a neúspěchy multirasového soužití
Vždy se samozřejmě najdou rasisté, a to mezi všemi rasami, nicméně institucionalizovaný rasismus bělochů je už v USA minulostí. Nejlépe je to vidět na tom, jak lidé „hlasují nohama“, což je případ především Latinoameričanů (ale i Asijců), kteří se chtějí do USA legálně či nelegálně dostat. Tuto zemi totiž vidí pro sebe a své děti jako mnohem větší příležitost, než jsou společnosti, do nichž se narodili.
Velkým úspěchem USA jsou integrované komunity imigrantů z Asie a jejich potomků. Tím nemyslím jen „tradiční“ komunity Číňanů a Japonců, které žijí v USA už sto padesát let, ale i relativně mladou komunitu Korejců. Jiným příkladem jsou Američané indického původu. Nejenže tato komunita spravuje většinu hotelových řetězců, tedy je úspěšná v byznysu, ale dva Američané indického původu jsou dnes už guvernéry dvou států.
A tak bychom mohli pokračovat – úspěšná komunita kubánských Američanů, málo známí, zato velice úspěšní černošští imigranti z Nigérie atd. To jsou úspěchy multirasového soužití. Co jsou neúspěchy? Vždy vyvolává zlou krev, když je míra kriminality, především násilné, u různých komunit různě vysoká. Černošská komunita tvoří jen zlomek populace, je však odpovědná – především mladí muži – za polovinu násilné trestné činnosti. Je to dáno především rozpadem rodin, vyrůstáním mladých chlapců v neúplných rodinách bez otců a škodlivou módou gangů.
Vzhledem k tomu, že Afroameričané nepoměrně více páchají trestnou činnost, jsou i nepoměrně častěji oběťmi policejního násilí. Statistiky oprávněnosti použití policejní zbraně však ukazují, že pokud jste nevinný podezřelý běloch, je pravděpodobnější, že proti vám policista vytáhne zbraň, než jste-li nevinný podezřelý černoch. Nelze tedy říci, že policie v USA je předpojatá vůči Afroameričanům. Kromě toho jsou policejní sbory a hlídky záměrně rasově smíšeny tak, aby to odpovídalo místní populaci.
A skončit můžeme stejně, jako jsme začali: rasové vztahy v USA, ačkoli nejsou ideální, jsou mnohem lepší, než by pestrost společnosti napovídala. Přejme si, aby multirasové společnosti v Evropě měly alespoň natolik dobré soužití, jako je tomu v USA.
Autor je politolog, ředitel Občanského institutu.
Sekce: Názory, Přílohy, Články
