Kdo minulý měsíc v Plzni navštívil 23. ročník festivalu Divadlo 2015, měl možnost zhlédnout patnáct domácích i zahraničních představení. Těžko hledat pro všechny společného jmenovatele, ale některá spojovalo, že si po nich každý pozorný divák musel klást zneklidňující otázky.

 

Pozorný divák si nad některými současnými divadelními díly musí klást zneklidňující otázky.Ilustrační snímek Shutterstock

 

Například: Jakou cenu má lidská existence a jaký smysl má oběť? Je člověk jediným soudcem sám nad sebou? Otázky nedoléhající z vrcholných vzepětí člověka, ale ze dna lidského zoufalství, bídy i z přízemí holého cynismu.

 

Bratři Karamazovi nechali podobně jako v „domovském“ Činoherním klubu (viz recenze v KT 15/2015) na festivalu vyšumět základní devízu slavného románu v příjemném barovém přítmí. Slovenskému Teatru Tatro se scénickou podobou Bulgakovova Mistra a Markétky – pod cirkusovým stanem a při všech průvodních frajkumštech – se naopak podařilo, že na nás peklo dýchlo celou svou mrazivostí.

 

Dramatické podoby se dočkal také román současného amerického spisovatele Jonathana Littella Laskavé Bohyně (Goncourtova cena za rok 2006). V Plzni se s jejím lehce podprůměrným nastudováním prezentovalo Slovenské národní divadlo. Zatímco u Littella si můžeme klást otázku: Jedná se o revizionistické dílo ukazující nacismus v lepším světle, o jednu z podob relativizujícího nihilistického kréda, nebo o autorovu polemiku se zavedenými představami, v níž jen dovedl ad absurdum falešné premisy? Slovenská režie s dílem bohužel pracovala jako s obyčejnou historickou předlohou. O hlavní postavě nacistovi-homosexuálovi Maxmiliánu von Aueovi se postupně dozvídáme, že je více než exemplárním výlupkem zločinnosti: už v internátě (samozřejmě katolickém) byl matrací úchyláků, dopustil se incestu s vlastní sestrou, na frontě zastřelil mladou Židovku, stal se matkovrahem a posléze i vrahem svých dobrodinců. A tato figura na diváky v závěru křičí, že nikdo z nás není o nic lepší než ona, a že tudíž nemáme právo ji soudit! Což o to, Léon Bloy kdysi napsal, že křesťan, který není ochoten (si) připustit, že je schopen spáchat ty nejohavnější zločiny, je notorický pokrytec a není hoden zvát se křesťanem. Až sem nemusíme mít při všech hrůzách s Littellovým dílem větší problém.

 

Představme si ale situaci z Janova evangelia (8,5–15): K Ježíšovi přivádějí ženu přistiženou in flagranti při cizoložství, za něž předpisově měla být ukamenována. Pán si něco čmárá do písku a přistižená, aniž vyčká výroku jediné oprávněné instance, proti shromážděnému davu křičí: „Kdo jste bez viny, hoďte po mně kamenem!“ Ale právě zde se nejen Littell, ale i celá moderní mentalita dopouští podobného „úkroku“ a dělá – lze-li to tak říci – účet bez Hostinského. Nejen to. Ona naopak účtuje s Hostinským, případně se tváří, že se bez něj docela dobře obejde.

 

V Plzni jsme letos mohli vidět, byť s několikaletým zpožděním, také výpravnou „divadelní operu“ Krzysztofa Warlikovského

(A)pollonia, která se pokouší na podloží antické mytologie „dekonstruovat“ oběť a její smysl v době holokaustu. Polský režisér často cituje právě z Littellova díla: von Aueho výroky vkládá do úst krále Agamemnóna nebo Hérakla, ale v podobném duchu jako Aue u něj promlouvá dnešní izraelský voják, potomek zachráněné Židovky. V závěru na diváky křičí potrhlá vědkyně, že všichni denně pácháme „holokaust“ na zvířatech, že není žádný soudce a že ani nebude žádný soud.

 

Zneklidňující na tom všem v obou hrách jsou především jednostrannost a zjednodušení – jako kdyby neexistovala oběť, jak ji chápe judaismus a křesťanství. Jako kdyby Izrael byl pouze etnikum s folklorem a obyčeji, jako kdyby nebylo svědectví, které před světem vydává už více než tři tisíciletí, jako kdyby v minulosti nebylo žádné „učení nenávisti“, které si chtělo zchladit žáhu jeho vyhlazením. Podobná zkreslení rozhodně nepředstavují cestu vedoucí ke světlu na konci lidského, až příliš lidského tunelu. A zdá se, že je zatím v nedohlednu i divadelní Blaise Pascal, který by řečí svého umění dokázal vyslovit, že člověk je příliš veliký na to, než aby mohl stačit sám sobě.