Vydání: 2021/46 Biskupové na pouti v Římě, 9.11.2021, Autor: Matúš Kocian

Příloha: Perspektivy 46

 
KOMENTÁŘ P. Matúše Kociana
Vzpomínám si, jak nám profesorka biologie na gymnáziu říkala, že si člověk pod sebou podřezává větev. Psal se rok 1985 a této hlášce jsme rozuměli tak, že lidstvo si ničí životní prostředí a že se mu to jednou nevyplatí. Nikdy nás tehdy nenapadlo, že se sami dožijeme doby, kdy se bude řešit globální přežití lidstva. Snad pravnoučata a prapravnoučata, ale už my?
Už v té době byla většina světových odborníků přesvědčena o tom, že lidstvo způsobuje oteplování planety, které může skončit celosvětovou katastrofou. Tehdy s tím ještě část vědců nesouhlasila, a tak zůstával velký prostor pro různé popírače a skeptiky. Vědecké poznatky se však rok co rok zpřesňovaly a ve stále ostřejší podobě vykreslují neúprosnou pravdu: lidstvo skutečně otepluje planetu se všemi důsledky na biosféru, a to ještě dramatičtěji, než se původně předpokládalo. Je to až tak zlé, že se tím musí stále častěji zabývat nejvyšší představitelé všech států a hledat odpověď. Nynější konference v Glasgow je toho důkazem.
Pochybovači stále existují, a to i mezi námi katolíky. Vždy najdou nějakou vytáčku, aby toto téma vytěsnili. Prý už takových situací a předpovědí katastrof bylo v historii mnoho. A teplota byla v minulých geologických dobách někdy mnohem vyšší a mořská hladina mnohem výš. Ano, ale nikdy tady nebylo osm miliard lidí s jejich potřebami a nároky. To je malý detail, který tito „optimisté“ záměrně přehlížejí.
Katastrofální důsledky
Co se tedy děje? Od počátku průmyslové revoluce dodnes vypustilo lidstvo spalováním fosilních paliv do atmosféry více než 700 gigatun oxidu uhličitého a enormní množství dalších skleníkových plynů, zejména metanu, který pochází z chovu dobytka a má ještě dvacetkrát větší účinnost než CO2. Planeta má schopnost tyto plyny odbourat, jenže my tuto její kapacitu snižujeme, když kácíme pralesy a znečišťujeme oceány. Po nějaký čas to Země zvládala. Jenže brzy se začaly plyny v atmosféře hromadit a působit jako deka. Pohlcují sluneční záření a Země se ohřívá. I kdybychom ode dneška už nevypustili do atmosféry nic, bude planetě trvat stovky až tisíce let, než si s tím poradí. Trend je však přesně opačný: produkce skleníkových plynů každoročně roste.
Během 20. století vzrostla průměrná teplota na Zemi o 0,7 stupně. To na první pohled nevypadá nijak tragicky, jenže v planetárním měřítku je to dost. Jde o průměrnou teplotu, tedy na mnoha místech jsou hodnoty daleko vyšší. Tento nárůst teplot bohatě stačil na to, aby dramaticky tály ledovce i led v polárních mořích a stoupala hladina oceánů, protože s rostoucí teplotou se voda roztahuje. Hladina moří tak stoupala ročně nejméně o tři milimetry. Rostoucí teplota atmosféry má pak vliv na klima. Dochází stále častěji k extrémním výkyvům počasí: velké sucho a horko nebo naopak obrovské deště a záplavy. Mnohé oblasti se stávají neobyvatelnými.
Podle posledních vědeckých poznatků se naplňují spíše horší scénáře a situace akceleruje. Co to znamená? Že dalším pravděpodobným nárůstem průměrné teploty o 1 až 6 stupňů dojde k nenávratné změně klimatu. Roztaje permafrost, tedy věčně zmrzlá půda obrovských rozloh severské tundry. Tím se uvolní enormní množství dalšího uhlíku, což způsobí další skokové oteplení. Roztání ledu v Grónsku zapůsobí jako další mohutný ohřívač, protože rozsáhlý ledový příkrov, který dosud sluneční záření odrážel, zmizí. Hladina moří možná už kolem roku 2050 vzroste natolik, že se dá do pohybu i miliarda lidí, žijících v pobřežních oblastech. Kam půjdou? Umíte si představit tak masivní migraci, konflikty, války?
Stoupající mořská voda se dostane do podzemních vod, čímž výrazně ubyde dostupnost pitné vody. Dalším problémem změny klimatu je vymírání druhů. Už dnes je před vyhynutím minimálně 20 % druhů živočichů a rostlin, ale může to být horší. Mizení druhů způsobí zhroucení ekosystémů – např. deštného pralesa... Ve výčtu katastrof raději nebudeme pokračovat.
Britský premiér Boris Johnson zahájil konferenci v Glasgow přitvrzením známého rčení: „Zbývá nám minuta do půlnoci, musíme jednat hned!“ Není to však pravda. Je nejméně deset minut po dvanácté. Podle mnoha vědců můžeme razantními kroky už jen odvrátit to nejhorší. Ale my téměř s jistotou neuděláme nic, protože nikdo se nebude chtít vzdát svého pohodlí. Kjótský protokol z roku 2005 dopadl skandálním obchodem s emisními povolenkami. Všechno nakonec zdegeneruje v obchod, peníze. Jenže příroda už nečeká na obchody. Už nemáme čas.
Co s tím může udělat obyčejný člověk, každý z nás, pokud chce, aby jeho vnoučata a pravnoučata žila důstojně? Může přinést k dobru svůj nepatrný díl. Změnit styl života. Malé kroky nás všech dají dohromady jeden velký. Jenže: bude někdo volit stranu, která slibuje nižší platy, méně jídla, střídmost, žádné banány, auta ani letadla? Nebude. Žijeme v absurdní společnosti, kdy se v televizních zprávách dovíte o klimatické konferenci v Glasgow a zároveň o tom, jak velmoci i firmy budují na oběžné dráze stanice, kam si bohatí budou létat na výlety. A tak je téměř jisté, že si onu větev pod sebou budeme podřezávat dál. „Předložil jsem ti život i smrt, požehnání i prokletí. Vyber si...“ (Dt 30,19).