Dante Alighieri – náš současník
Vydání: 2021/31 Do Maďarska i za papežem, 27.7.2021, Autor: Jaroslav Someš
Příloha: Perspektivy 31
Itálie a celý kulturní svět prožívá Danteho rok. V půlce září uplyne 700 let od smrti tohoto „proroka naděje a hlasatele možnosti vykoupení“, jak Danta Alighieriho označil papež František.
Dante Alighieri svou Božskou komedií vybízí k pouti za nadějí, láskou, vírou a spásou. Slavný portrét namaloval koncem 15. století Sandro Botticelli. Snímek Wikimedia Commons
Byl to jen letmý okamžik. Na májových slavnostech ve Florencii v roce 1274 zahlédl devítiletý chlapec o rok mladší půvabnou dívenku ve světle červených šatech s ozdobným pásem a jeho mladé srdce zasáhl hluboký cit. Dívčina krása v něm probudila lásku. Nejen k ní, ale vůbec k životu. Ke světu. K Božímu světu.
Ten chlapec se jmenoval Dante Alighieri a dívenka Beatrice Portinari. Viděli se v životě pak už jen jednou, po devíti letech, opět při náhodném krátkém setkání. „Jak šla cestou, podívala se tam, kde jsem stál pln bázně já,“ vzpomínal Dante později, „a ve své nevýslovné laskavosti, která dnes dochází odměny na onom světě, mě velmi ctnostně pozdravila. I bylo mi v tom okamžiku, jako bych spatřil vrchol všeho blaženství.“ Od té doby se už nikdy nesešli; Beatrice se provdala a zemřela mladá, zřejmě při porodu. Její jméno však žije stále – zásluhou literárního odkazu jejího oddaného ctitele. Dante Alighieri se stal jednou z největších osobností evropských kulturních dějin. Byl to básník, filozof, politik, diplomat, stojící na rozhraní mezi středověkou scholastikou a renesančním humanismem.
Jeho nelehké životní osudy mají až dobrodružný nádech. Narodil se ve Florencii někdy koncem května 1265 (přesné datum neznáme). Rodina Alighieri patřila k váženým florentským starousedlíkům. Florencie byla městský stát, ale nebylo v něm klidno. U vlády se tam střídaly – často za cenu krvavých střetů – dvě strany, guelfové (urození měšťané a cechy) a ghibellini (feudálové podporovaní papežem). Alighierové patřili ke guelfům. Mladého Danteho to zprvu zřejmě ani tak nezajímalo. Užíval si života a začínal psát verše, někdy až villonovsky rozverné, které kolovaly ulicemi. Rodina ho zasnoubila a pak oženila s Gemmou dei Donati, o níž toho jinak moc nevíme – leda to, že spolu měli asi čtyři nebo pět dětí. V roce 1289 Dante hájil Florencii s mečem v ruce proti Arezzu v bitvě u Campaldina. Prakticky od té doby se začne aktivně zapojovat do politického života. Stává se hlavou florentského odporu proti snahám papeže Bonifáce VIII. rozeštvat severní Itálii a ovládnout Toskánsko. V roce 1300 je zvolen jedním z šesti priorů, kteří vládnou městu, a jako takový odmítne papežovy požadavky. Francouzský princ Karel z Valois táhne do Itálie papeže podpořit. Dante chce proti němu zorganizovat ozbrojený odpor, ale ve městě převládnou kapitulantské nálady. S Dantem a jeho stoupenci je v roce 1302 uspořádán soudní proces, k němuž se Dante nedostaví, takže je v nepřítomnosti odsouzen k upálení. Rodné město opouští navždy. Stává se vyhnancem.
Více v článku, který lze nalézt v aktuálním vydání Katolického týdeníku, který je k mání elektronicky na www.katyd.cz/predplatne v řadě kostelů a ve vybraných novinových stáncích a knihkupectvích.
JAROSLAV SOMEŠ
Sdílet článek na:
Sekce: Články, Perspektivy, Přílohy
