26. března–1. dubna 2024
Aktuální
vydání
13
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Co činí člověka člověkem?

23. 5. 2006

|
Tisk
|

Vydání: 2006/21 Pravidla manželského soužití, 23.5.2006, Autor: Tomáš Machula

Příloha: Perspektivy

Zájem o bioetické otázky vzrůstá. Jsou diskutovány z různých hledisek: medicínského, biologického, právního, filozofického, teologického apod. Pro značnou část veřejnosti mají velkou váhu postoje lékařů a biologů. Má to své důvody: bez základních znalostí o biologické či lékařské povaze fenoménů jako klonování, genetické modifikace apod., se lze těžko vyjadřovat. Na druhé straně samotný popis a výklad těchto skutečností je sice nutný, avšak nepostačující k tomu, abychom si mohli udělat názor na to, zda jsou aktivity v tomto směru správné, nebo nikoli. Stěžejní otázkou, kterou si musíme položit, chceme-li se zamýšlet např. nad oprávněností měnit genetické charakteristiky člověka, je otázka, co to vlastně člověk je a na čem se zakládá jeho identita a jeho práva. Chci upozornit na komplikovanost a mnohovrstevnost takových diskusí i na potřebu hluboké filozofické reflexe, kterou nelze nahradit pohledem medicíny nebo práva (jakkoli mají tyto obory svou důležitost).

Zda je člověk také osobou
Nejprve si všimněme rozlišení mezi člověkem jako bytostí patřící k určitému druhu a bytostí, jíž příslušejí práva a povinnosti. Toto rozlišení je vyjádřeno jako: a) člověk, tj. příslušník druhu homo sapiens, a b) osoba, tj. jedinec, který má nezadatelná práva.
Poměrně snadno určíme, kdo všechno patří mezi lidské bytosti. Např. všechny bytosti, které mají příslušnou genetickou charakteristiku. Lze použít i jiná kritéria, např. klasickou aristotelskou definici člověka jako „živočicha rozumového“ apod. Poznamenejme, že je možné i potřebné rozlišovat filozofickou a biologickou definici druhu. Pak by např. člověk neandrtálský, který podle dnešních poznatků nebyl předkem současného člověka, ale vedlejší vyhynulou větví, byl biologicky jiným, ale filozoficky stejným druhem jako my. Neandrtálci byli totiž geneticky odlišní, a proto se pravděpodobně ani nemohli s naším druhem křížit. Biologicky tedy byli jiným druhem. Na druhé straně ale pohřbívali, což odpovídá jisté kultuře, tedy i racionalitě, takže splňovali filozofickou definici druhu „živočicha rozumového“.
S pojmem osoby je to komplikovanější. V dějinách nacházíme řadu rozlišujících linií mezi lidmi, kteří nezadatelná práva mají, a těmi, kteří je nemají, čili mezi lidmi, kteří osobami nejsou, a lidmi, kteří osobami jsou. Za ne-osoby, tedy jedince bez práv, byli svého času považováni otroci, ženy, černoši, Židé, mentálně postižení apod. Tento problém je živý i dnes. Týká se hlavně otázky osobního charakteru lidských embryí, lidí mentálně těžce handicapovaných nebo umírajících. Jsou to otázky kontroverzní, protože pro řadu lidí představují politicky nebo nábožensky citlivou záležitost, a diskuse o nich nebývá racionální, nýbrž emotivní. V současné době se nevede tolik diskusí o osobním charakteru žen nebo otroků, ale především o lidských embryích a nejnověji i o problematice genetických modifikací člověka. Pro stručnost se soustřeďme pouze na problém osobního charakteru embryí. Ta jsou, biologicky vzato, nepochybně lidmi, tedy jedinci téhož druhu jako my. Nejdůležitější otázka ale zní: Jsou embrya osobami? Jinými slovy, mají svá práva, v první řadě právo na život?

Zahrnovat, nebo vylučovat?
V antropologické a etické literatuře se často užívá rozlišení, které dobře ozřejmuje vztah mezi tím, co znamená být člověkem, a tím, co znamená být osobou. Je to rozlišení na inkluzivistické a exkluzivistické pojetí osoby (lat. includere - pojmout, zahrnout; excludere - vyloučit; pozn. red.). Inkluzivismus považuje za osobu každého člověka, zatímco exkluzivismus pokládá za osoby pouze některé.
Rasistické teorie, upírající základní lidská práva Židům, černochům nebo indiánům, patří mezi exkluzivistické přístupy. Exkluzivismus má ale mnoho podob. O některých není dnes ani slušné mluvit (např. upíráním základních lidských práv černochům se člověk v normální společnosti znemožní). Jiné typy exkluzivismu jsou naopak většinou západní společnosti přijímány. Mezi nejdůležitější patří upření lidských práv lidským embryím.
Je vidět, že exkluzivismus není jednolitý proud: většina dnešních obhájců potratů by odmítla různé formy rasismu nebo sexismu. Zatímco se naše společnost některých typů exkluzivismu časem zbavila, jiné dosud zastává. Někteří autoři upozorňují na to, že lidé postupně zjišťují, že upírání osobního charakteru některým lidským jedincům vede do pekel. Už jsme proto odsoudili otroctví či různé typy rasismu, a lze tudíž očekávat, že stejně tak dojde i na odsouzení v současnosti přijímaného exkluzivismu, totiž upírání práva na život nenarozeným dětem. Na to ovšem současní exkluzivisté mohou poznamenat, že z odmítnutí některých typů exkluzivismu není zřejmé, že by měl být odmítnut jakýkoli exkluzivismus. Podobně nelze říci, že když jsou některé rostliny jedovaté, neznamená to, že jsou jedovaté všechny. Zde je proto pro další diskusi nezbytné vyjasnit si pojem osoby, který je pro tuto záležitost klíčový.

Dilema klasické filozofie stále živé
Osobu lze definovat dvěma základními způsoby. Lze je charakterizovat jako přístup „boethiovský“ (podle křesťanského filozofa a teologa Boethia, na jehož definici osoby se mnozí odvolávají dodnes) a přístup „empirický“ (podle britských empiriků, kteří definovali osobu zcela odlišným způsobem). Boethius popsal osobu jako individuální podstatu rozumové přirozenosti. Ona rozumovost není chápána pouze jako cosi přechodného nebo aktuálně se projevujícího, ale jako bytostná charakteristika daného jedince. Naproti tomu se novověcí empirikové soustředili nikoli na rozumovou přirozenost, ale na spojitý proud rozumového vědomí sebe sama. Tam, kde toto kontinuální vědomí není, nemůžeme mluvit o osobě.
Pro etickou úvahu je volba východiska pro definici osoby nesmírně důležitá. Zatímco realistické „boethiovské“ pojetí osoby povede převážně k inkluzivismu, „empirické“ pojetí osoby bude směřovat spíše k exkluzivismu. Kontinuální proud vědomí sebe sama totiž rozhodně není zaručen ve všech okamžicích života člověka. Proto někteří etikové považují kontinuální vědomí sebe sama za nutnou a postačující podmínku uznání osobního charakteru jedince. V tomto duchu odmítají i formulaci „právo na život“ a za přesnější považují výraz „právo na mentální identitu“. Kdyby totiž někdo vyměnil obsah myšlení (přeprogramoval mozek), asi bychom mluvili o jiné osobě, přestože život zachoval kontinuitu.
Určení onoho „proudu vědomí sebe sama“ (či podobných charakteristik) ovšem není snadné. Zastánci exkluzivismu proto hledají kritéria, která by odlišila osoby (které toto kontinuální vědomí sebe sama mají) od ne-osob (které ho nemají). Takových kritérií je navrhováno více a lze říci, že většina se snaží zachytit nějaké projevy rozumové a volní činnosti. – Lze tedy shrnout, že rozdíl mezi inkluzivisty a exkluzivisty je v tom, že se jedni odvolávají na jakýsi „kořen“ rozumové a volní činnosti (tj. na rozumovou přirozenost), která sama o sobě postačuje k tomu, aby byl někdo prohlášen za osobu, kdežto druzí takové pojetí odmítají a soustřeďují se výhradně na aktuální projevy rozumu a vůle.

Proč se nemůžeme domluvit
Bez této analýzy se nemůžeme domluvit. Všimněme si, jak často se argumentuje tím, že mentálně postižení, lidé v kómatu nebo embrya jsou také lidé (v případě embryí například poukazem na kontinuitu ontogenetického vývoje, v němž nedochází k takovému zlomu, který by dovoloval považovat předchozí stádia za něco jiného než člověka). Tato argumentace je zcela oprávněná, ale nezachycuje hlavní bod sporu mezi exkluzivistickým a inkluzivistickým pojetím lidské osoby, které je jádrem většiny významných diskusí v této oblasti. Že je někdo člověkem ve smyslu příslušnosti ke druhu homo sapiens, to dnes žádný soudný člověk nezpochybní. Ani exkluzivisté to obvykle nepopírají, ale poukazují na to, že člověk v raném stádiu ontogenetického vývoje nebo v trvalém kómatu ještě není subjektem práv, čili osobou.
Vidíme, že nestačí soustředit se pouze na nejzřetelnější a zdánlivě nejaktuálnější vrstvu diskuse, např. na současné praktické otázky ohledně dovolenosti nebo nedovolenosti potratů. Mimoběžnost argumentace účastníků diskusí nás rychle dovede k otázkám antropologicko-etickým, jako je zmiňované pojetí osoby. A ty nás přivedou k otázkám metafyzickým, týkajícím se oprávněnosti realistických přístupů, umožňujících mluvit o lidské přirozenosti, anebo empirických přístupů, které jakékoli empiricky neověřitelné pojmy a teorie zásadně odmítají.

Nevyřazovat ze hry filozofii
Rozhodně nejde o snahu zbytečně komplikovat oprávněný boj např. za ochranu nenarozeného života. Jde jen o to, že argumentace vyžaduje poctivé a odpovědné přemýšlení. A otázka po lidském bytí je jedna z nejobtížnějších. Opakovaně jsem zažil, jak se účastníci debat na bioetické téma odmítli bavit o jakýchkoli teoretických základech jejich názoru, neboť jim prý bylo vše jasné a zřejmé. Nechápali, jak někdo může vidět v uznání etických práv embrya (přinejmenším teoretický) problém. Veškeré etické a filozofické debaty jim byly pouze komplikováním a znejasňováním toho, co je samo o sobě zřejmé. Nemohu posoudit, zda je jejich postoj určen skutečným vhledem do věci, nebo leností myslet. Ale i kdyby to bylo oním zřetelným vhledem, přece zůstává problém. Osobní vhled je bohužel nesdělitelný, pokud jej druhému člověku nějak nevykážeme. A to se obvykle dělá argumentací a diskusí. K té však jisté teoretické základy a rozlišení nezbytně potřebujeme. Bioetika není v této věci výjimkou.
Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou