12.–18. března 2024
Aktuální
vydání
11
Předchozí vydání
Hledat
Archivní článek

Chyceni v péči mezi rodiče i děti

9. 10. 2018

|
Tisk
|

Říká se jim sendvičová generace. Jsou to lidé, kteří ještě stále řeší problémy svých dospívajících dětí, zároveň je však už tíží bolesti stáří jejich rodičů. A samozřejmě musí ustát i všechny starosti dané jejich vlastním životem. Práci, zdraví…

Vydání: 2018/41 Otevřenost na synodě, 9.10.2018, Autor: Renata Lorencová

Příloha: Doma


 
Hlavními faktory tohoto problému jsou dnes prodloužená délka života, odkládání rodičovství do pozdního věku, méně narozených dětí a v neposlední řadě mladí lidé, co zůstávají závislí na svých rodičích, studují, cestují a nezakládají vlastní rodiny. Životní výzva sendvičové generace se týká stále většího počtu lidí. Především žena se snaží být současně dobrou a laskavou mámou, vděčnou a trpělivou dcerou, úspěšnou zaměstnankyní nebo podnikatelkou. To pak může vyústit ve zdravotní potíže, celkové vyčerpání, či dokonce v kolaps.
A manžel? Ten je v mnoha případech odsunut na vedlejší kolej. Je sice vděčný, že se jeho žena o všechny kolem sebe postará, ale možná trochu nejistý, s pocitem nedostatečnosti. V řadě případů (i když je jich podstatně méně) může zmíněná situace potkat také muže, syny a otce, kteří bývají někdy postaveni do této bitvy na více frontách současně.
Musím zvládnout všechno?
Také vás napadají otázky typu „Proč musím patřit ke generaci, co měla přísné rodiče a musela je poslouchat? Teď mám asertivní, sebevědomé děti, a ty také chtějí, abych je poslouchala. Proč jsem pořád v kategorii, která má něco dělat pro ty druhé?“
Jenže Pán Ježíš řekl: „Kdo chce být první, ať je služebníkem všech.“ Jak toto dilema vyřešit? Je důležité, abychom nebyli bezmocnými otroky, ale důstojnými služebníky, kteří vědí, co chce jejich Pán. Pracovat pro druhé, ale současně si udržet hranice, abychom se sami nezničili.
„Do mé ordinace chodí řada pacientů, kteří to nezvládají. Buď se starají hodně (chtějí dělat vše sami), anebo vůbec (umístí svého příbuzného do ústavu),“ popisuje psychiatrička Jana Hájková a pokračuje: „Když ale sloužíme Bohu, tak nás to nejen vyčerpává, ale především radostně nabíjí.“
Ve chvíli zhroucení a naštvání je podle ní jasné, že něco děláme špatně. Buď více, nebo jinak, než máme. „Nebo si prostě nenecháme pomoci. Staří lidé často trpí samotou, i když jsou u své rodiny. Řešením může být pečovatelka z charity, která nakoupí, uklidí, popovídá si, podá léky… Je to částečně placená služba, která může přijít i několikrát za den. Občasnou návštěvou mohou také vypomáhat sourozenci či sousedi. Je dobré se starat o druhé, ale nesmíme se bát nechat pomoci také sobě. Dáváme se pro druhé, musíme umět dát i sobě. Při péči o mladé i staré rozlišujme situace, kdy je dobré říci ‚ano‘ a kdy ‚ne‘. Je potřeba si udržet vlastní duševní hygienu,“ radí Jana Hájková.
Vděk a odpovědnost
Výčet těžkostí je nutno doplnit o pozitivní případy, kdy jedna ze stran pomyslného sendviče svým přístupem mamince nebo dceři život naopak ulehčuje. Copak u nás není bezpočet babiček a dědečků, kteří do poslední chvíle pomáhají rodině s péčí o početný dorost? Najdou se také vnoučata, která obětavě pomáhají prarodičům.
Záleží na každém rodiči, aby do vědomí svých potomků včas vkládal povinnost odpovědnosti za druhé a do srdcí zrnka vděku. Dědečkovi a babičce za jejich lásku a modlitby, za výchovu k víře, pokoji a dobru. Jako se to stalo nedávno v jedné katolické rodině.
Babička, která pečovala o špatně pohyblivého dědečka, nečekaně zemřela a na zbytek rodiny dopadla péče, která se brzy zdála neřešitelnou. Zdraví starého muže se zármutkem prudce zhoršilo. Několik týdnů bez pohybu na lůžku způsobilo bolestné problémy a odmítal jíst. Ještě větší strastí ale byla jeho narušená psychika. Začal se bát samoty a neustále volal po přítomnosti známé osoby. Ve dne to řešila charitní služba a ochota příbuzných, ale co v noci? Po několika bezesných týdnech se pečující dcera i její manžel začali hroutit. Nedokázali při této zátěži plnit úkoly v zaměstnání, domácnost byla v troskách.
Právě tehdy se zúročil vklad, který oni i samotný dědeček dříve vložili do tří jejich kluků. Dva z nich tehdy byli už vysokoškoláci. Aniž by k tomu byli vyzváni, jednoho dne mladíci oznámili mamince, že si berou dědečka na starost. Vytvořili harmonogram služeb a volna, který po mnoho měsíců pečlivě dodržovali až do dědečkova posledního vydechnutí. Nemocnému večer a v noci střídavě četli, bavili jej, krmili, koupali a přebalovali jako malé dítě. Maminka pak mohla při své práci v pohodě už „jen“ organizovat život rodiny i všech, kteří jí pomáhali. Chlapci přitom prospěli také sami sobě, protože jejich péče o bezmocného, ale nesmírně vděčného člověka byla tou nejcennější zkušeností, kterou mohli v životě získat.

Ochrana vašeho soukromí je naší prioritou

Abyste mohli co nejlépe využívat služby portálu Církev.cz, včetně nakupování, používáme my a někteří naši partneři tzv. cookies (malé soubory uložené ve vašem webovém prohlížeči). Díky nim si například pamatujeme, zdali jste přihlášeni, vámi provedená a preferovaná nastavení, co máte v košíku, jak máte seřazené a vyfiltrované produkty apod.

Díky nim vám také nenabízíme nevhodnou reklamu a pomáhají nám v analýzách sloužících k dalšímu rozvoji portálu.

Potřebujeme však váš souhlas s jejich zpracováváním. Děkujeme, že nám ho dáte, a ujišťujeme vás, že se k vašim datům chováme maximálně zodpovědně v souladu s platnou legislativou