Chůva neznamená rozmařilost
Vydání: 2016/7 Papež a Kirill spolu na Kubě, 9.2.2016, Autor: Jiří Macháně
Příloha: Doma
Staletími vyzkoušenou formou pomoci v péči o dítě byly a jsou chůvy. Dnes pomáhají zejména maminkám, které pracovat musejí – aby udržely krok s profesí, anebo hůře: kvůli penězům pro rodinu. Navíc rodiny často bydlí daleko od prarodičů.
Kdo dítě vyzvedne ze školky a školy, když jsme v práci a babičky nemůžou?Ilustrační snímek Shutterstock
Neříká se jim ale chůva, spíše paní na hlídání. Chůva ve smyslu ženy pečující o dítě celodenně – a tak v podstatě nahrazující matku, je jev spíše výjimečný a tomu se zde věnovat nebudeme. Navíc pro řadu lidí starší generace s sebou nese „instituce“ chůvy jakýsi buržoazní odér – je to cosi, co se nesluší a je projevem nemístného bohatství, či dokonce zhýralosti. A přitom je tomu docela jinak.
Naše „výprava“ mezi matky, které si paní na hlídání najímají, ukázala, že obdobné důvody se u nich prakticky vůbec nevyskytují. Všechny oslovené ženy volají o pomoc nikoliv proto, že by potřebovaly mít čas dát si nohy na stůl (ačkoli co je na odpočinku špatného?), ale paní na hlídání je pro ně nutností z existenčních či profesních důvodů. „Představ si, oni si platí chůvu! Ona musí za každou cenu chodit do práce, a stejně pak ty peníze utratí za hlídání,“ svěřuje se matka „nepovedené“ dcery své kamarádce. A ta jí přitakává: „To víš, sedí na dvou židlích. Máma a doktorka – to jde dost těžko dohromady. Jako by ji ten její nemohl uživit.“
Tento rozhovor bohužel není fiktivní. A je nemálo rodin (otců a matek), které stojí před podobnou situací, kdy v profesních znalostech ženám na mateřské „ujede vlak“ nebo potřebují peníze i za cenu, že z nich část dají chůvě. „Ve skutečnosti průměrný chlap rodinu nikdy sám neutáhl. V různých filmech a románech z minulosti vidíme totiž hlavně vyšší společenské vrstvy, kde to bylo možné, ale tam je to možné i dnes. V běžné rodině sice žena často neměla pravidelné zaměstnání, zato pracovala dost tvrdě doma. Děti, zvířectvo, zahrada, prádlo, vaření – to vše bez elektrických přístrojů – znamenalo neuvěřitelné množství ruční práce,“ připomíná sociolog Jan Spousta důvod, proč dnes ženy mohou a musí hledat vydělečnou činnost také mimo domácnost.
Varianta babička
Pro děti přitom profesionální kariéra maminky nebo splácení hypotéky nejsou vůbec důležité: potřebují pozornost a péči. Příliš možností, jak se s tím vypořádat, přitom neexistuje. „Lidé se v dospělosti stále častěji stěhují dál od rodičů, a tak nejsou babičky po ruce,“ upozorňuje sociolog Spousta. A statistické údaje obcí v satelitních příměstských oblastech hovoří velmi jasně – někde tvoří nově příchozí mladí lidé v obci i více než dvě třetiny obyvatel. Povolat babičku z Moravy do malé vesnice za hlavním městem pak lze jen v případě krizové situace – například při delší nemoci dítěte. Jenže ouha. Také sami prarodiče mohou pracovat, neboť jak připomíná sociolog Spousta, aktivní věk se prodlužuje a s ním i pracovní vytížení. Anebo zkrátka soustavně pomáhat nechtějí. „Moje matka mi sdělila, že čas od času pomůže, ale pravidelně hlídat nebude – s tím, že má svůj život a není tu od toho, aby se starala o moje děti,“ vzpomíná čtyřicátnice Marcela, která byla kvůli tomu nucena vyhledat profesionální pomoc.
Nesoudit rodiny
V katolických kruzích bývá chůva často symbolem mizerné mámy, která se o rodinu špatně stará a najme si raději děvče na hlídání. Neznalost životní situace a reality konkrétní rodiny vede mnohé, aby se chopili role soudce, ačkoliv Písmo křesťany vybízí, aby druhé nesoudili.
„Vzpomínám si, jak moje sestra vytočila katolickou babičku-proletářku, když konstatovala, že si bude muset jednou najmout paní na hlídání. Babička se přes to nepřenesla a začla to řešit i ve farnosti. Náš moudrý kněz jí to naštěstí vysvětlil. Sestra bydlela 170 kilometrů daleko od babiček a příbuzných, v cizím městě a s vysokou hypotékou. Když na zjednávání chůvy skutečně došlo, babička pod tlakem očividných faktů vyměkla. Její srdce sice vlevo bít nepřestalo, ale pochopila, že lepší řešení neexistuje,“ dělí se o zkušenost Pavlína, jedna z oslovených matek.
Jak hledat?
Doporučení, kamarádka, kolegyně, farnost, společenství, známí ze sousedství – to jsou obvykle nejspolehlivější zdroje, jak najít tu správnou chůvu. Existují však také různé agentury a důležitou roli hrají osobní reference. Agentuře sdělíte požadavky (časy doprovázení, cenový strop, věk vašich dětí atd.) a ona pak vybere kandidátku, často jde o studentku se zkušenostmi ze skauta, dětských táborů, chaloupek, budoucí pedagožku nebo lékařku.
„Setkali jsme se, popovídali si, a když jsme si ‚padli do oka‘, slečna u nás nastoupila. Chtěli jsme, aby respektovala naši víru, nebrala k dětem zvířata, nevodila je jinam a jinudy, než je domluveno,“ popisuje Alena, matka dvou dětí.
Agentura má za své pracovnice před zákonem i před klienty ručit, aby se rodiče nebáli, že se doma něco ztratí, že na dotyčnou nebude spolehnutí apod. Ale ani ta nejlepší agentura či chůva nikdy nezbaví rodiče zodpovědnosti za děti před Bohem i před zákonem.
