Čepův Dvojí domov na divadelní scéně
Vydání: 2016/1 Koledníci vyrážejí do ulic, 29.12.2015, Autor: Josef Mlejnek
Příloha: Perspektivy 1
Necelý rok po originálním scénickém pojednání fragmentů první knihy Dantovy Božské komedie přichází režisér Jan Nebeský v pražském Experimentálním prostoru NoD s novou scénickou realizací.
V příběhu žárlivého Andreje a lehkomyslné Jiřiny z románu Hranice stínu spolu divoce tančí Lucie Trmíková a David Prachař.Snímek Viktor Kronbauer
S Lucií Trmíkovou (autorkou scénáře) divákům předložili další divadelní událost: performance Dvojí domov tentokrát zpřítomňuje básnický i myšlenkový odkaz spisovatele Jana Čepa.
Poutníkem na zemi
Obrazy jak z raného povídkového souboru, podle nějž je inscenace nazvána, tak z dalších Čepových próz se prolínají s úvahami, které vznikly ve spisovatelově pařížském exilu a skrze něž k nám promlouvá hluboce osvojená křesťanská moudrost. Nejde o literární pořad, pásmo, koláž nebo o dramatizaci literárního díla, nýbrž o důmyslnou kompozici, kde je vše podstatné vyjádřeno čistě divadelní řečí. Rámec toho, co se na scéně odehrává, vymezují Čepova slova uvedená jako prolog: „Rád bych věděl, co má Bůh za lubem.“ Hovoří o „vytrvalém pocitu, že je na zemi poutníkem“ a že „žije v očekávání, jako by se měl před ním rozevřít obzor nějaké nové krajiny“. Slova „dvojí domov“ obsažená v názvu skrývají dvojí smysl: jde o rozdvojení života v rodné vlasti a života v exilu stejně jako o existenciální determinanty vezdejšího života, uzemnění v něm, pohybujícího se však v perspektivě nové země a nového nebe.
Na scéně se objevují tři herci: Lucii Trmíkovou a Davida Prachaře doplňuje Alois Švehlík. Židle, stůl, na stole hrnek s mlékem a hrnec s bramborami na loupání. Vedle stolu dva balíky slisované slámy – má jít o symbol venkovanství tísněného urbánní civilizací? Nakonec to ani nejsou balíky, nýbrž slámou obalené krabice s otvorem vespod. Sláma, jež měla čouhat z bot, zdobí nakonec hlavy herců. Mladého Bohuslava Reynka kdysi pohoršil čísi povzdech, že jsme „poutníky na zemi“, protože v něm vycítil zlehčení našeho zdejšího pobývání s odkazem na nebeskou vlast. U venkovansky zakořeněného Čepa žádné zlehčování nehrozí: je si vědom, že o naší spáse se nerozhoduje někde za balkony věčnosti, ale tady a teď.
V Nebeského scénických obrazech se před očima diváků odvíjí to, co si zapamatovaly spisovatelovy dětské nebo chlapecké oči – rodiče, nepoměrně víc však matka, odpovědi na nevinné, ale zároveň zneklidňující otázky. David Prachař v jednu chvíli několikrát naléhavě opakuje: „Ztratil jsem někde své jméno… Řekni mi přece, jak se jmenuji…“: jako dítě, jako muž, ale také jako stařec, v celé škále jednoho lidského života. Spisovatel dokáže vidět zlo, není jím však nakažen, nebo dokonce spřažen, a už vůbec není sentimentální.
Tančí téměř nabodnuti na hůl
K nejsilnějším místům tohoto představení patří ztvárnění vražedného příběhu žárlivého Andreje a lehkomyslné Jiřiny z románu Hranice stínu, kdy Trmíková a Prachař spolu divoce tančí téměř nabodnuti na hůl, která mezi nimi vytváří nepřekonatelnou vzdálenost. Hudba Martina Dohnala nepředstavuje pouhý doprovod či podkres, ale nenápadně k nám vzlíná zevnitř, vychází ze stejného zdroje jako sledovaný děj. V průběhu každého představení postupně vzniká na ploše zadní stěny obraz krajiny s postavami, horizont odděluje žlutou zemi od modrého nebe. Na místě ho vytváří výtvarník scény Igor Korpaczewski.
Už před dvaceti lety se Čepovým (a také Demlovým) odkazem inspiroval režisér J. A. Pitínský v dramatickém díle nazvaném Sestra úzkost. To bylo sice plné sugestivních obrazů, ale základní poselství Čepova díla si tehdy režisér vysvětlil po svém a posunul ho někam jinam. Ve srovnání s ním vytvořil Jan Nebeský v Dvojím domově spisovatelův velice živý, ale zároveň věrný ikonostas.
Nebeský – Trmíková – Prachař: Dvojí domov (z Čepa). Experimentální prostor NoD, Dlouhá 33, Praha 1. Nejbližší reprízy se hrají 21. 1. a 11. 2. 2016 vždy od 20 hodin.
Sekce: Články, Kultura, Perspektivy, Přílohy
