Celoživotní služba hudbě a církvi
Vydání: 2006/10 Kostel jako obřadní síň?, 13.3.2006, Autor: Václav Štaud
Příloha: Doma
JIŘÍ SEHNAL
Vystudoval dějiny hudby a estetiku na Univerzitě
Palackého v Olomouci. Nejdříve působil jako knihovník v Olomouci, od roku 1964
až po odchod do důchodu v roce 1994 pracoval v oddělení dějin hudby Moravského
zemského muzea v Brně. V roce 1992 se habilitoval a pět let nato byl jmenován
univerzitním profesorem. Dosud přednáší na Masarykově i na Palackého univerzitě.
Je místopředsedou jednoty Musica sacra.
Jste specialistou na hudbu doby baroka. Proč právě na ni?
Barokní hudbu jsem si oblíbil díky Bachovi a Händelovi již na gymnáziu a zůstal jsem jí i přes překážky věrný. Protože šlo převážně o hudbu chrámovou, která byla v padesátých a šedesátých letech na komunistickém indexu, nebylo to snadné. Fascinovala mne hudební kapela olomouckého biskupa Karla Liechtensteina, jejímž vedoucím byl Pavel Vejvanovský.
Na která témata jste se dále soustředil?
Okolnosti mne přinutily omezit se převážně na moravské hudební prameny. Zpočátku byly středem mého výzkumu hudební kapely olomouckých biskupů. Pak to byla hudba farních kostelů a hudba v olomoucké katedrále, které jsem věnoval celou knihu. Nadchla mne také hudební minulost duchovních řádů, zvláště premonstrátů, františkánů, augustiniánů a jezuitů. Zamiloval jsem se do starých písní v Boží cestě a začal zkoumat jejich vývojové fáze.
Kromě publikování více než 250 původních vědeckých prací doma i v zahraničí jste známý vydáváním staré české hudby. Především je však třeba zmínit vaše nedávno vydané dvoudílné Dějiny barokního varhanářství na Moravě.
Na varhany jsem se začal učit u sester františkánek v Přerově, když mi bylo asi 12 let. Když jsem si asi ve dvaceti letech zahrál v Dubu na varhanách Jana Výmoly z roku 1768, bylo mi jasné, že tu nacházím své životní poslání. Při dokumentaci historických varhan jsem pak zažíval nezapomenutelné chvíle. Zmíněné dílo je plodem téměř padesátiletého zájmu a studia.
Vykonáváte nyní i funkci organologa v brněnské diecézi. Jak vás uspokojuje tato činnost?
Mou povinností je být odborným poradcem kněží při opravách a stavbách varhan.
Když se podaří postavit nové pěkné varhany nebo dobře restaurovat staré, je to
radost. Jindy narážím na nepochopení, ale tak už to v životě chodí. Vždy však
radím podle svého nejlepšího vědomí a svědomí.
* * *
JOSEF PUKL
Varhanní koncertní mistr, dlouholetý pedagog konzervatoře a Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Jeho žáci vynikli jako virtuosové i učitelé na všech stupních hudebních škol. Poznatků z doprovázení bohoslužeb využil k harmonizaci mnoha nápěvů chrámových písní pro vydání jednotného kancionálu. Jako organolog se podílel na dispozičním řešení, stavbě i opravách mnoha desítek varhanních nástrojů v celém Československu.
K varhanám vás přivedla rodinná tradice?
Můj tatínek, sedlák, byl varhaník-samouk. Jako dítě jsem u něj v kostele sedával, nadšeně sledoval všechny jeho pohyby a bez dechu naslouchal. Brzy mě naučil hrát a již v deseti letech jsem prožil velké štěstí, když jsem jej mohl poprvé u varhan zastoupit. Takže už varhany znám a hraji na ně plných 75 let.
Kde všude jste hrál jako varhanní virtuos?
Těch vystoupení byly stovky. Nejvíc v Brně, ale i v Praze jsem prožil hodně krásných chvil – nejraději vzpomínám na skvělý nástroj u sv. Jakuba a na vždy vděčné publikum u Martina ve zdi. Vzácné varhany jsem mohl vyzkoušet v evropských městech od Sicílie přes Polsko, Německo, až po anglická hrabství; nebo také v Japonsku. Z dnešního pohledu na tom může být zajímavá jen ta skutečnost, že já jsem se nikam nehlásil, žádného manažera jsem neměl. Pořadatelé jednotlivých akcí sami přicházeli s požadavky a já mohl vyhovět jen tehdy, když mi to další povinnosti, a hlavně totalitní úřady dovolily. Duchovních koncertů pro naše farnosti pak byl také bezpočet. Zvali mě především tam, kde jsem pomáhal s opravou nebo stavbou varhan.
Asi jen váš evropský věhlas vám umožnil být současně pedagogem a věřícím umělcem, který pravidelně hraje v kostele.
Nebylo to snadné období. Každý správný varhaník zná ten pocit, kdy doprovodit mši alespoň jednou týdně prostě musí, jinak by neděle nebyla nedělí. A když byl tlak největší, odjížděl jsem hrávat do vesnic mimo Brno. Ale nikdy jsem to nevydržel dlouho a pak jsem opět musel naslouchat výčitkám i temným vyhrůžkám představených, jako mnoho jiných lidí v podobných situacích.
Vysoký věk ukončil řadu vašich aktivit, ale ne všechny.
Varhany a liturgii mám tak rád, že jsem si kdysi řekl: Budu v kostele hrát, dokud tam dojdu. Když mi nedávno nohy začaly vypovídat službu, vypadalo to, že končím. Jenže přátelé mně nabídli odvoz. Kostelu sv. Jiljí v Komárově (mimochodem - je to gotická perla, nejstarší v Brně), kde jsem kdysi jako mladý varhaník začínal, tak mohu sloužit až do dnešních dnů. Je to velký Boží dar. Kromě toho se snažím být ještě užitečný a využít toho, že mi nikdy nedělaly problémy varhanní improvizace k písním lidového zpěvu během bohoslužby ani po jejím skončení. Nyní svá preludia postupně zapisuji do not a dávám k dispozici svým následovníkům.
Sdílet článek na:
